Leden 2011

Vánoční povzdech

Pavel Jacko

Letos jsem koupil známky včas, což pochopitelně neznamená, že pošlu vánoční přání včas. Ty do zámoří ($1.30) mají jakž takž náboženský motiv – anděl, dvě čarodějnice (jedna má vous), tři ovce. Na těch místních ($-.55) je buď děda Mráz, čtoucí dopis, nebo holčička dopis píšící, snažící se z materiálních důvodů někoho přesvědčit, že byla hodná. Vím, vzal jsem si na to lupu. Takhle politicky správně australská pošta odbyla narození Krista.

Víme, že se jedná o křesťanský svátek přifařený k pohanské oslavě zimního slunovratu a že na datu se ani křesťanské církve nemohou shodnout. Nicméně tradice jsou tradice, a jestli si nějakým způsobem neudržíme ty naše tisícileté, za pár let se budeme přejídat skopovým a datlemi po soumraku za ramadánu. Místo na půlnoční budeme chodit na kamenování.

Nemám rád předvánoční čas se zlobou na cestách, nevraživostí v obchodech a všeobecně napjatou atmosférou adventu okázalého užívání. Pokoj lidem dobré vůle, ale já musím být první. Já, já. I když se nemusí „shánět“ jako za komunistů, reklama vytváří paniku i zde, kde je zatím všeho dost. Nevím ovšem, jaká byla předvánoční atmosféra třeba za první republiky.

Dárky jsou problematické. S malými dětmi je to jednoduché, při troše štěstí se i v Austrálii vyrobená hračka dá najít, ale co dospělým, kteří již vše mají? Dárková poukázka, gift voucher se vlastně také dá použít jen k podpoře čínské ekonomiky, takže nezbývá nejspíš nic jiného než šek, což je hrozné a plebejské, ale asi lepší a křesťanštější než podporování vražedné komunistické diktatury v Číně. Obdarovaní si to pak se svým svědomím musí vyřídit sami.

Po více jak čtyřiceti letech jsem nepřišel na chuť zdejším Vánocům uprostřed léta. Zjednodušeně a zlomyslně, Vánoce rodilých Australanů spočívají v přejídání a pití, pokud možno na pláži s povinným sledováním kriketu. Nemám nic proti tomu, ale přiznám se, že ještě jsem nikdy nebyl tak opilý, aby mě bavilo dívat se na kriket. Mí synové, rodilí Australané, mají poněkud jiný názor. Člověk sice dělal, co mohl, ale lákat je za 38° vedra z bazénu na smaženou rybu a bramborový salát bylo nadlidské a nevděčné úsilí. Výsledkem nyní je kompromis, tj. vše musí být po jejich (a jejich australských žen) a vše se v dobré obrátilo.

Rodinné záležitosti stranou, Vánoce jsou dobrou příležitostí vzpomenout si na ty, kteří jsou na tom mnohem hůře – kupříkladu na politické vězně na Kubě, v Číně a Severní Koreji. Ti, kteří si spojují Vánoce jen s dobrým živobytím a odmítají jejich křesťanský počátek a smysl, by se mohli zamyslet nad tím, jakou životní úroveň, kulturní i materiální, přinesl islám, hinduismus, nebo buddhismus v porovnání se západním křesťanstvím.

Nejsem dostatečně vzdělán, tak si vypůjčím od T. G. Masaryka: „Náboženství, jak jej konkrétně vidíme, je zpravidla kolektivní, lidové, národní; je kodifikováno v neosobních dogmatech a organizuje se v církve; mění se, uchovává v sobě přežitky z minulosti, často až z dob primitivních, vyvíjí a zdokonaluje se s rozvojem myšlení a kultury.“ Doufejme, že se starý pán nepletl. Samo o sobě se to ovšem nestane. A další kousek od TGM k vánočnímu dumání: „Mnoho věřících neví, co je náboženství, mnoho nevěřících nemá tušení, co vlastně popírají; ale nejmíň a nejpovrchněji chápou lidé indiferentní, lhostejní. Přivést je k tomu, aby o náboženství alespoň mysleli – to by, pane, bylo velké misionářství, a potřebnější, než jít kázat negrům; ti věří po svém, ale věří.“

Dám si dobře vychlazený chardonnay, místo kapra kraba, budu si číst v Hérodotových Dějinách, přemýšlet a všem svým čtenářům přeji podobně dobré Vánoce.