Únor 2011

Zrada a kapitulace intelektuálů

Rudolf Výborný

Nedávno jsem si přečetl Sowella: Intelektuálové a společnost a od Bermana: Útěk intelektuálů. Obě knihy mohu čtenářům doporučit. Kromě podobného titulu mají společné i to, že nebyly ani v univerzitní ani v městské knihovně. Domníval jsem se, že to, že knihy nejsou zcela politicky korektní, má něco společného s tím, že nebyly. Na obranu knihoven a v rámci slušnosti však musím podotknout, že knihovny, na mou žádost a bez problémů, knihy objednaly. Laik by se mohl domnívat, že intelektuál je někdo, kdo má intelekt a vyniká duševními schopnostmi. Sowell poukazuje na to, že lidé inženýra, neurochirurga nebo nukleárního fyzika za intelektuála nepovažují, ale učitele ano. A já zlomyslně dodávám, že vynikajícího spisovatele detektivek ne, ale průměrného novináře ano. Takže duševní schopnost není to, co charakterizuje intelektuála. Slovníková definice to bezpochybně objasní, podle Macquarie-slovníku je intelektuál člen grupy nebo třídy lidí, kteří mají, nebo se předpokládá, že mají, osvícené mínění či pohled na společnost a otázky politické či veřejné. Co je osvícené mínění je samo o sobě dosti mlhavá otázka, ale já se osobně domnívám, že v moderní době se intelektuálové, jako skupina, své povinnosti držet se ideálů osvícenosti zpronevěřili. Odtud titul článku.

Pacifismus

Vznešený ideál. Některé války jsou spravedlivé nebo nevyhnutelné, ale všechny jsou kruté a plné lidské bolesti a utrpení. Intelektuálové přijali pacifismus za svůj a vehementně jej prosazovali. Před první světovou válkou doufali, že lidé na obou stranách nepřátelských států odmítnou bojovat, naděje však beznadějně ztroskotala a výsledkem byla, do té doby největší válka, která zahubila miliony nevinných obětí, civilních i vojenských. Hrůzy a utrpení první světové války pacifismus, přestože selhal, jenom posílily. Ovládl francouzské školy a postupem času se stal dogmatem veřejného mínění. Francouzský intelektuál prohlásil, že nevidí důvodu, proč by tisíce mladých Francouzů mělo umírat, aby Češi mohli utiskovat sudetské Němce. Zda Češi opravdu utiskovali sudetské Němce je otázka; jisté je, že jsme s nimi nemilosrdně zatočili po porážce nacismu. I když ta formulace je pro nás dosti urážlivá, musíme připustit tomu intelektuálovi právo na jeho sympatii k sudetským Němcům a jeho nechuť za nás bojovat. Důležité je, že nešlo o sudetské Němce a ani ne o nás, jako o to zastavit Hitlera a nacismus. Nacisté porušili versailleskou smlouvu, když německá armáda vstoupila do Porúří. Jiný Francouz to charakterizoval jako vpád německé armády do Německa. Francouzská armáda měla v té době značnou převahu a válečný zásah by byl Hitlera v obou případech vyřídil, předešel druhé světové válce a zachránil miliony lidských životů. Oba výroky, kromě toho, že se s odstupem dějin prokázaly naivní, pochybné, mají ještě něco společného, slovní virtuozitu, znemožnit protivný názor šikovným slovním obratem. V Anglii to nebylo lepší, britský ministerský předseda Baldwin, krátce před tím než odešel do odpočinku, v době kdy mu již nezáleželo na kariéře, se neodvážil vystoupit veřejně proti pacifismu, obával se, že by celé věci jen ublížil. S odstupem času lze říci, že pacifismus nejen ničemu neprospěl, ale jeho vliv byl negativní. Po skončení druhé světové války jsme si nevzali poučení a Sovětský svaz chytře využíval západních intelektuálů ke svým účelům ve své snaze ovládnout svět. Stačí vzpomenout řadu slavných intelektuálů, peaceniků, kteří „bojovali“ za mír. Kdo by mohl zapomenout Světovou radu míru a její představitele včetně Bertranda Russela, kolik vynikajících herců a spisovatelů bylo mezi nimi! Naštěstí se SSSR rozpadl a byli jsme ušetřeni třetí světové války, nicméně intelektuálové nesporně oslabili západní demokracie v jejich boji s totalitou.

Hodnocení

Úspěch intelektuála by měl záviset na tom, jak jsou jeho myšlenky osvícenské, jak jeho činnost prospívá společnosti. Tomu tak však rozhodně není. Rozhodujícím faktorem je uznání jeho vrstevníků. Tak se stane, že Mugabe obdrží čestný doktorát britské univerzity, Ceauçescu je obdivován jako znamenitý státník, Al Gore a Jaser Arafat dostanou Nobelovu cenu. Bez ohledu na realitu, bez ohledu na to, co si o tom myslí neposvěcený obyčejný člověk, světový občan, bez ohledu na to, že taková vysoká uznání lidem, kteří si to nezaslouží společnosti jenom škodí. Je typické, že proti ohlupování britských dětí Al Gorovým alarmismem nevystoupí žádný intelektuál ale řidič náklaďáku, který stížností docílí, že ve filmu, oceněném Nobelovou cenou, najde soudce řadu hrubých chyb. Inženýr, kterému spadne most, má kariéru naprosto zničenou, naproti tomu Tim Flannery nebo Paul Ehrlich si stále udržují vysoké ocenění, přestože jejich předpovědi byly naprosto falešné. Nejenom to, Flannery předpověděl dokonce i data, kdy jednotlivá hlavní města Australie budou bez vody. Dnes o mnoho let později je zásoba ve všech městech dostatečná. Intelektuálové oceňují slovní virtuozitu víc než pravdu, ta je pro ně často jen relativní. To vede nezadržitelně k pokrytectví. Dělej tak, jak já pravím, ne tak, jak já sám činím. Pachauri, předseda komise Spojených národů, zdůrazňuje nutnost omezit produkci oxidu uhličitého, jinými, sám létá letadlem jen to fičí. Typický pro myšlení intelektuálů je rozdíl v hodnocení prezidentů Roosevelta a Reagana. První je pokrokový bojovník za demokracii, morální hrdina, zachránce světa před katastrofou světové krize, demokratický vůdce svobodného světa. Jeho zásluhy jsou nesporné, rádo se však zapomíná na to, že naivně věřil v dobrotu Stalina, že aktivně potlačil zprávy o krutostech sovětského systému a že zaprodal osud milionů lidí východní a střední Evropy Stalinovi. Reagan naproti tomu byl v očích intelektuálů druhořadý herec, který nechápal složitost ekonomických problémů a mezinárodní politiky. Nikdy mu nedokázali odpustit jeho výrok o tom, že SSSR je říše zla. Ve skutečnosti, prezident Reagan byl jeden z nejúspěšnějších státníků moderní doby, odstranil nebezpečí atomové války, docílil pád říše zla a vymanil národy Evropy ze sovětského nevolnictví.

Utopie

Intelektuálové věří ve vědecké řízení společnosti; chyba je, že to, co prosazují, je většinou ideologie a ne věda. Ideál leží v daleké budoucnosti, oběti pro zářné zítřky či budoucnost našich dětí je třeba přinést hned, ale zářné zítřky se nikdy nedostaví. Komunistická zásada, každému podle jeho potřeb, je sice na pohled krásná, horší je, že někdo jiný než já rozhoduje o tom, zda potřebuji nový zimník. Americký uznávaný literární kritik Edmund Wilson nabádal Američany, aby ve volbách v roce 1932 volili komunisty a nebyl sám, řada amerických intelektuálů byla stejného názoru. George Bernard Shaw veřejně chválil Sověty v době, kdy na Ukrajině řádil hladomor uměle vyvolaný z politických důvodů. Shaw je slavný pro své divadelní hry, ale některé jeho výroky jsou neuvěřitelné pro inteligentního člověka. Například v roce 1935 prohlásil: „Je pěkné jet na dovolenou do vzdálených krajů a vědět, že Hitler v Evropě vše hezky uspořádal.” Zkušenost ukazuje, že utopie brzy narazí na nesmírné praktické překážky, a k jejímu uskutečnění je třeba diktatury. Navzdory zkušenostem intelektuálové stále touží po utopiích.

Islám

Právě tak, jak intelektuálové nedokázali nebo nechtěli vzdorovat vlně fašismu mezi dvěma válkami, tak nyní nejsou schopni nebo ochotni bránit demokracie proti náporu militantního islámu. Tariq Ramadan měl výhodné švýcarské vzdělání a na počátku své kariéry byl proti uvedení divadelní hry Voltaira: Fanatismus aneb Prorok Muhammad v Ženevě. Také navrhoval zavedení islámského pohledu na biologii do francouzských škol. Jaké zpátečnictví! Více než století po tom, co se podařilo prosadit zásadu, že o správnosti vědeckých poznatků má rozhodovat věda a ne náboženství. Byla mu nabídnuta profesura americkou katolickou universitou. Americká vláda byla rozumnější, nedala mu vízum. A tak utlačovanému Tariqovi přispěchala na pomoc Oxfordská univerzita, je tam nyní profesorem. Vyměnil dobrou univerzitu za vynikající, ne tak docela špatný obchod. Australským čtenářům je možná Ramadan znám z jeho vystoupení v televizním programu Insight, ve kterém se diskutovalo o nošení burky v Austrálii. Mně se vůbec nelíbil, jednal podobně jako v jeho debatě se Sarkozym, v té době francouzským ministrem vnitra. Zde je, co mu Sarkozy řekl: „Jenom jeden bod... právě jste řekl něco obzvláště neuvěřitelného a totiž, že kamenování žen je trochu šokující a my bychom měli prostě vyhlásit moratorium, potom začít uvažovat, zda je to dobré či špatné... to je příšerně odporné ukamenovat ženu jenom proto, že byla nevěrná! Je nutné to jednoznačně odsoudit.” Sarkozy nejenom odhalil Ramadanovo pokrytectví, ale také vyslovil morální odsouzení. V diskusi o Ramadanově předmluvě ke knize, která schvaluje bití žen, ale jen mírně, aby rány nezanechaly zranění, Sarkozyho sarkasmus byl zničující: „Jsme velice vděčni za tuto radu a doporučení.” Neuvěřitelně Oliver Roy označil po debatě Ramadana za pokrokovce a Sarkozyho za utlačovatele. Takové už jsou morální kotrmelce intelektuálů.

Ramadan se těší přízni, ne tak Ayaan Hirsi Ali. Prožila sice krutost islámských zvyků na vlastní kůži, narodila se v Somálsku, chodila do islámských škol v Keňi a Egyptě, zkušenost pro dívku nepříliš příjemná, vytrpěla ženskou obřízku, její sestra na následky této procedury umřela. Ayaan byla provdána za muže, kterého dříve nepotkala. Podařilo se jí uprchnout do Holandska, získat politický azyl. Naučila se holandsky, vystudovala univerzitu a bojovala a bojuje za práva utlačovaných žen. Spolupracovala na filmu holandského režiséra Thea van Gogh, který byl pro tento film zavražděn islámským fanatikem, zastřelen, hrdlo rituálně podříznuto a k jeho mrtvole byl dýkou přibodnut dopis pro Hirsi Ali, dopis vzývající Alláha a obsahující pro Ayaan hrozbu smrti. Ta nyní žije ve Spojených státech pod neustálou ochranou osobních strážců. Hirsi Ali však sympatie intelektuálů nemá, podle nich se chová aristokraticky, pro utlačovavané ženy nemá to pravé porozumění a další podobné nesmysly.

Před dvaceti lety byl Salman Rushdie byl odsouzen íránským ajatolláhem k smrti za publikaci Satanských veršů. Jeden překladatel byl zabit, jeden zraněn dýkou, norské knihkupectví vyletělo do vzduchu, britský hotel napaden fanatickým sebevrahem a přibližně padesát lidí bylo zabito v nepokojích a výtržnostech v muslimských zemích. Jak hrůzně vysoká cena pro svobodu slova. Nicméně víc než sto arabských nebo muslimských intelektuálů se nedalo zastrašit a vyjádřilo svou solidaritu s Rushdiem. A dnes? Kde je solidarita s Ayaan?