Březen 2011

Cena svobody

Anne Applebaumová

Západ přistupuje na cenzuru. Pokud byste se mě zeptali na svobodu slova před dvaceti lety, mluvila bych jistě o komunismu nebo o totalitě. Možná bych začala obrazem Winstona Smithe, hrdiny románu George Orwella 1984, který, jak víme, byl cenzorem v ministerstvu pravdy. Celé dny vystřihoval z knih a článků všechny politicky závadné pasáže a strkal je do kovových nádob, jež postupně mizely v odpadlišti. Vedle něj seděla žena, která vyhledávala a odstraňovala jména lidí, kteří se „vypařili“. Když čteme Orwellův román dnes, uvědomujeme si, jak hodně se změnil náš způsob myšlení na téma „svobody“ a „cenzury“. Na světě je nadále mnoho vlád, které – jako Orwellův Velký bratr – vyvíjejí obrovskou snahu, aby kontrolovaly, co jejich občané čtou, co si myslí a co říkají. Jejich metody se téměř nezměnily, změnila se jen technologie. Papír? Kovové nádoby? Už jich není třeba: vše se odesílá elektronicky a po telefonu. Akční rádius současné cenzury překračuje hranice států a z Ruska, Číny či Blízkého východu sahá až do Evropy a Spojených států.

Stačí se podívat blíže na rozhodnutí vydavatelství Yale University Press z roku 2009 – šlo o knihu Kresby, které otřásly světem, vědeckou studii věnovanou mezinárodnímu sporu kolem dvanácti karikatur proroka Muhammada, jež vyšly v roce 2005 v dánských novinách. Autorka Jytte Klausenová napsala, že celý spor byl výsledkem manipulace, které se dopustili dánští imámové, jakož i – kromě jiných – egyptská vláda. Svým čtenářům totiž ukázali falešné, sexuálně dráždivé kresby a tím vyvolali „pobouření“. Klausenová tvrdí, že původní kresby vůbec urážlivé nebyly. Přesto se Yale University Press rozhodlo tyto kresby nepublikovat. Nezávislé vydavatelství prohlásilo, že po konzultaci s americkými státními úředníky pro boj s terorismem a s americkými a evropskými diplomaty usoudilo, že hrozba terorismu je příliš velká. Kapitulace pod nátlakem bezejmenných teroristů není výjimkou, ale příkladem toho, jak roste schopnost neliberálních skupin a systémů – nejen islámských teroristů, ale i autoritářských vlád a ústupných firem – vykonávat faktickou kontrolu nad západními vydavateli, novinami a médii. Omezují tím kdysi svaté právo na svobodu projevu a kdysi také neporušitelnou tradici svobody tisku.

Ještě zlověstnější je příklad amerického vydavatelství Condé Nast. Patří mu časopisy The New Yorker, Vogue a Wired. Před rokem se vedení Condé Nast dozvědělo, že jeden z jejich časopisů GQ plánuje publikovat článek Temný vzestup Vladimira Putina k moci. Novinář Scott Anderson přesvědčivě ukázal, že ruská tajná služba FSB byla nejen schopna v roce 2000 uskutečnit sérii bombových atentátů v Moskvě, ale že to také bylo v zájmu tehdejšího ruského prezidenta Vladimira Putina. Po delší hádce mezi Andersonem, jeho redakcí a firmou Condé Nast článek vyšel na stránkách amerického vydání časopisu, právníci ho však nedoporučili publikovat v ruském vydání a ani v ostatních zahraničních verzích a na všech webových stránkách Condé Nast. Firma navíc zakázala všem svým časopisům, aby se o článku zmiňovaly nebo jej jakýmkoli způsobem propagovaly. V e-mailu adresovaném šéfredaktorům šli právníci firmy ještě o krok dále a zakázali pracovníkům dovážet americké vydání do Ruska a ukazovat ho ruským státním úředníkům, novinářům a zadavatelům reklamy. Motivy Condé Nast samozřejmě neměly nic společného s bezpečností, zato měly co do činění s ruskými zadavateli reklamy, z nichž jsou mnozí nějak napojeni na ruskou vládu. Vydavatelství se zesměšnilo: v průběhu několika dní se článek objevil v angličtině i v ruštině na internetu. Je však možné, že to nikomu nevadilo. Condé Nast šlo zřejmě o to prokázat pokoru vůči ruským abonentům a zadavatelům reklamy. A to se povedlo. I v tomto případě vytvořila ponižující autocenzura precedens. Pokud se jedna z největších a nejbohatších mediálních firem světa bojí šlápnout Gazpromu na kuří oko, proč by to měl dělat někdo jiný?

Toto flirtování s cenzurou však není ničím ve srovnání s ústupky, jaké západní firmy dělají na čínském trhu. Přístup k bezplatným informacím na internetu měl ve 21. století způsobit pád autoritářských režimů. Takový osud měl postihnout především komunistickou cenzuru v Číně. Jenže – nestalo se. Od roku 2002 Yahoo! – výměnou za možnost umístit své servery v Číně – dobrovolně cenzuruje svůj prohlížeč. Microsoft – také na žádost čínských úřadů – přistoupil na změnu čínské verze blogovacího programu MSN Spaces. Čínští blogeři, kteří do prohlížeče napíší zakázaná slova, jako například „Tchien-an-men“ či „demokracie“, dostanou varování: „zpráva obsahuje zakázaná slova, prosíme o jejich odstranění“. Google se v roce 2006 při zakládání pobočky Google.cn zavázal dodržovat čínské zásady týkající se zakázaných webových stránek. Když se do prohlížeče Google.cn napíše „Fa-lun-kung“ – název zakázaného čínského duchovního hnutí –, vyhledávač nevyhledá nic, i když všude jinde na světě Google zobrazí tisíce výsledků.

Jaký byl výsledek amerického poklonkování Číně? Čínské úřady požádaly Yahoo!, aby jim poskytl informace o internetových schránkách čínského novináře, který přes ně posílal soubory do USA. Vyvíjely nátlak i na Microsoft, aby ze sítě odstranil texty známého zastánce svobody slova. Microsoft souhlasil, přestože servery firmy se nacházejí ve Spojených státech. Jinými slovy, čínská vláda přinutila americkou korporaci, aby změnila informace na amerických serverech; vytvořila tak další precedens.

Tlak od té doby rostl a zasáhl celý systém. V roce 2009 YouTube (jeho vlastníkem je Google) a Flickr (patří Yahoo!) záhadně zmizely z čínských serverů, obvykle v čase, kdy se odehrávaly choulostivé politické události. YouTube byl celé měsíce nedostupný například tehdy, když se na síti objevily dokumentární záběry, jak čínští vojáci mlátili Ujgury demonstrující ve vzbouřenecké provincii Sin-ťiang.

Koncem ledna 2009 Google oznámil, že má v úmyslu stáhnout se z Číny. Společnost tvrdí, že se stala předmětem neuvěřitelné série kybernetických útoků. Jejich cílem mělo být proniknutí do jejích serverů a krádež informací – také z internetových účtů čínských a tibetských disidentů. Google se rozhodl zaujmout rezolutní postoj: generální ředitel Eric Schmidt řekl pro Newsweek, že „to nebylo obchodní rozhodnutí“. Není však jasné, zda rozhodnutí Googlu diktovaly morální ohledy, anebo obava o dobrou pověst firmy ve světě.

Ještě před deseti lety by bylo těžké si představit, že americké vydavatelství odmítne tisknout text z obavy před zahraničním terorismem anebo že velká a vážená americká korporace bude ochotna podílet se na masové cenzuře. Východoevropští korespondenti amerických novin kdysi psali články, které rozzuřily komunistické vlády a z příslušné země byli nejednou vyhoštěni. Ale nebylo ani řeči o tom, že by se podřídili totalitním režimům. Ve jménu čeho by to měli dělat? Jenže svět se změnil, finanční potenciál neliberálních režimů vzrostl a akční rádius mezinárodního terorismu dnes sahá dál než v minulosti. Globalizace má nečekané následky: spotřebitelé luxusního zboží, hojně propagovaného kromě jiného v časopisech firmy Condé Nast, stále častěji žijí v Rusku, Číně, v zemích Perského zálivu a v jiných částech světa, kde se svoboda tisku nedodržuje. Peníze, které se v tomto porobeném světě dají vydělat, mají větší význam pro firmy Yahoo!, Microsoft a Google než pro jejich předchůdce, například General Motors či American Express. V důsledku toho se i tlak vyvíjený na mediální firmy liší od tlaku v minulosti.

Dochází k významné kulturní proměně, kterou nezastaví americké či evropské zákony ani jakákoli evropská rezoluce. Myslím, že jediný způsob, jak odolávat novému ohrožení svobody tisku, je o těchto hrozbách diskutovat. Google je asi nejlepším příkladem korporace, která se nakonec rozhodla, že peníze, které může vydělat v Číně, nevynahradí ztrátu dobré pověsti. Bez profesionálních a komerčních důsledků pro ty, kteří spolupracují s neliberálními státy, se tato spolupráce bude jen utužovat.

(Respekt, www.respekt.cz)