Březen 2011

O švarném Tunisanovi aneb Jak je tomu s umírněným islámem

Luděk Frýbort

Udál se nedávno v jedné krásné a bohaté evropské zemi takovýto příběh. Seznámila se mladá, pohledná dívka na dovolené s fešným Tunisanem. Bylť to mládenec veselý a příjemný, mravů světských, nic nábožného mu na nose neviselo, pivo pil, do mešity nechodil, vzor umírněného, sekularizovaného muslima, o jakých se rádo píše, že oni a ne nějací blázniví extremisté tvoří jádro muslimské populace. Užili si spolu líbánků, ujistili se vzájemnou láskou a odešli ruku v ruce do dívčiny vlasti za účelem uzavření svazku manželského. Od té chvíle se příjemný, umírněný a tolerantní Tunisan začal měnit. Rozpomněl se na přikázání své víry a jal se je přísně dodržovat, černý vous si narůst dal, do mešity pilně docházel, pětkrát denně o modlitební kobereček čelem tloukl, a jelikož se během toho času stačili šťastnému páru narodit dva chlapci, na obřízce trval, neboť není přípustno, aby syn muslimského otce nekráčel v šlépějích Prorokových. To už bylo mezitím poněkud zmoudřelé mamince jaksi příliš, vzala oba kluky a od milého chotě odešla. Ten se však nedal a využiv příležitosti i vlídných zákonů oné krásné a bohaté země, unesl oba synky do Tuniska. Tu nastalo mnoho popotahování, žádostí spisování a žalob podávání, vše jako by evropský hrách na tuniskou zeď házel, až nevědouc si už jiné rady vyhledala zoufalá matka jistou pokoutní, leč vysoce odbornou organizaci, kterážto za poplatek 15.000 eur unesla oba chlapce na oplátku zase z Tunisu a předala mamince. I dopadlo všechno ještě dost dobře. Jest znám vysoký počet jiných, za orientální fešáky se provdavších dívek, které se takového happy-endu nedočkaly.

Lze z té patálie vyvodit dvojí poučení. Jedno pro naivní dívenky, potkavší někde milého, vtipného, tolerantního muslimského mládence. Slyšely sice o případech, kdy takový svazek skončil v zoufalství a ronění slz krvavých, ale myslí si - můj Alí je přece jiný, od něj se takových konců nedočkám. A dočkají se. Pročež, milé dívky a dámy: když už bezpodmínečně musíte jít pod čepec s někým hodně exotickým, vdávejte se za Japonce, za Číňany a třeba i za Indiány nebo za Eskymáky, muslimské fešáky však ze svého výběru vypusťte, chcete-li se uchránit hořkého zklamání. Neboť muslim, byť i pivo pijící a povinné modlitby zanedbávající, je především muslim: nikdy neustoupí od role muže jako pána a majitele své ženy, nikdy nepřivolí, aby se jeho děti nestaly muslimy, ať se narodily kdekoliv a z kterékoliv matky. Takové opomenutí by se rovnalo odpadnutí od víry; a odpadlictví trestá zákon islámu smrtí, račte si nalistovat příslušnou stránku koránu.

Druhé ponaučení se týká hojně vzývané postavy umírněného muslima, jemuž není nic tak vzdáleno jako nějaké radikální běsnění. A ono mu třeba vzdáleno opravdu je. Existuje však určitá hranice, již ani nejumírněnější muslim překročit nesmí a nemůže: koránem jasně, nedvojsmyslně formulovaný předpoklad nadřazenosti islámu nad všemi ostatními vírami, zákony a životními způsoby, co jich Alláh rozsel ve své nezbadatelnosti po světě. Muslim se k nevěřícímu může chovat přátelsky, zdvořile, laskavě, nápomocně, jak sám z vlastní zkušenosti vím. Nikdy ho ale nenapadne, aby připustil nebo dokonce převzal jeho stanovisko; byla by to zrada na nejsvětějších principech islámu. Pročež se netěšme, že ve sporu s násilnickým islamismem máme umírněnou většinu muslimů na své straně. Běžný muslim je dost rozumný, než aby reagoval hystericky na každou známku jinakosti, ale už jen ve vzájemné debatě - natož pak ve sporu – ví, kde je jeho místo. V dost už se zahušťující atmosféře současné Evropy bychom to měli vědět i my.

Ale zpátky k švarnému Tunisanovi. Rád bych věděl, aniž bych byl přespříliš zlomyslný, co si teď myslí o svém rozhodnutí vrátit se do země předků. Jestli si nedrbe kučeravou hlavu, měl jsem, já trouba, trochu povolit ve své pravověrnosti i ve své mužné nadřazenosti. Mohl jsem v oné krásné, bohaté zemi s nevěřící manželkou v míru žít, blahobytu užívat, i kdyby měli synkové nakrásně zůstat neobřezaní. Neboť to, co se právě v jeho vlasti děje, není povzbuzující. Bouří se tuniský lid proti zkorumpovanému vedení, ministerské budovy demoluje… a jaké jiné vedení si myslí, že kdy bude či může mít? Jednoho chamtivého prezidenta s diktátorskými sklony vyhnal, druhý se té cti zřekl sám… třetí… jaká je naděje, že to tentokrát bude opravdový, zájmům svého lidu oddaný demokrat? Kde vůbec se vyskytuje v arabském světě něco jako opravdový demokrat? Není demokracie plod západní civilizace, který se ve vyprahlé půdě severní Afriky prostě neujme, dělej co dělej? A proti vysoké nezaměstnanosti se převelice bouří tuniský lid… v co jiného doufá? Turisty, nejspolehlivější zdroj příjmů, si svými randály zdařile vypudil; dlouho asi potrvá, než znovu ožijí pláže ostrova Džerby. Průmysl dohromady žádný, vývoz kromě datlí a olivového oleje ne o moc jiný.

Bývala, bývala severní Afrika včetně dnešního Tuniska kvetoucí římskou provincií, z níž vzešel svatý Augustin i jiní přední duchové raného křesťanství, než ji umrtvil příval islámu. Ale ještě bývalo Tunisko kvetoucím francouzským protektorátem, pod nímž se lidem navzdory nedobrému zvuku toho slova nevedlo nikterak zle. Dnes… slíbil právě úřadující předseda parlamentu brzké volby… koho si asi tak zvolí tuniský lid? Kdo jej z bídy za uši vytáhne? Mohutná, třebaže zatím nelegální islamistická strana? Hm. Nebo komunisté? Celý houf jiných, marxistických a jim podobných partají? Neveselo pohledět. Ale co jiného by mohlo spasit tuniský lid?

Inu co. Spasit by jej z největší části mohlo, kdyby se vzdal – ne své muslimské víry, to by asi byl přílišný požadavek. Ale jedné velice muslimské vlastnosti: hledat zlého a záludného zlosyna, který za celý malér může. Teď zrovna za něj posloužil svržený prezident, odebravší se do saúdsko-arabského exilu s 1,5 tunou (!) státního zlata v zavazadle. Příště jím mohou být nějací nevěřící; své židy si tuniský lid sice už před půl stoletím vyhnal, ale za mořem v Evropě je nevěřících pořád ještě dost, než i tam postoupí vítězný islám. A kdyby ne – sionista s americkým křižákem jsou pořád po ruce. Jen ne vlastní ochablost, jen ne vlastní zaostalost, jen ne blažené oddání se do náruče Alláhovy. Proč také. Bůh zjevil muslimskému lidu celou a dokonalou pravdu už ve století sedmém, a od té doby se na ní nemůže, nesmí nic ani měnit, ani zlepšovat. Naprostou dokonalost nelze zlepšit; toť přece logické. A dokonalost ve všem všudy musí vést k naprosto skvělým výsledkům také ve všem všudy, myslet si opak by znamenalo popřít samotného Boha. Ocitne-li se tudíž muslimský lid v úzkých jako právě teď v Tunisku, nelze jinak, než že za vším vězí pletichy nějakého úlisného nepřítele. I bude takový hledán a nalezen, šavle džihádu vytasena… ach ouvej.

My, západní idealisté, máme zato, že každá patálie je vyřešitelná, jen ji vzít za správný konec. Možná že ano: v našem vlastním prostředí. V prostředích jiných… vymněme mlhu z oka svého. Uznejme, že jsou patálie neřešitelné, i kdybychom do takového Tunisu peníze po koších házeli, jak se zrovna teď hotoví naše drahá Evropská unie. Dokud budou žít fešáci jako onen zmíněný, na nadřazenosti své víry a způsobu si zakládající, dotud není pomoci a není řešení. Co s tím… asi nic. Nechat muslimstvo jeho obyčejům, které nepředěláme, i koncům, k nimž to s nimi přivede. A starat se raději o budoucnost vlastní civilizace, která nemusí být právě veselá, jak se tak rozhlížím po té naší Evropě. Neprobudíme se už z iluzí? Byl by čas.