Březen 2011

Nelitujeme, nevrátíme

Leo Pavlát

27. leden je v kalendáři České republiky zaznamenán jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinů proti lidskosti. V ten den roku 1945 byl osvobozen vyhlazovací tábor Osvětim, toto datum má být z rozhodnutí OSN mementem pro celé lidstvo.

Spokojit se s pietní připomínkou vyhlazení šesti miliónů Židů a statisíců Romů však nestačí, pokud ještě za života nečetných přeživších a jejich potomků není zřejmá vůle zmírnit důsledky bezpráví, jehož se staly oběťmi. 

Dva příklady za mnohé jiné. 

Národní galerie podala koncem loňského roku dovolání k Nejvyššímu soudu proti rozsudku, který jí nařídil vrátit dva obrazy Walteru Blochovi, žijícímu dnes v Německu. Když jako dítě prchal se svými rodiči před nacistickým antisemitským pogromem z Československa, zůstala obě díla v nejvýznamnější české výtvarné instituci coby „dar“ za vývozní povolení. Taková byla tehdy obecná praxe. Že Blochovi odjížděli, aby si zachránili život, Národní galerii nezajímá: emigrace jako emigrace. A tak by právníci tohoto váženého kulturního monumentu mohli už jen dodat, že kdyby rodina Waltera Blocha zůstala v poklidu pod nacistickou ochranou v Protektorátu, žádné její obrazy by v Národní galerii neskončily a k celé při vůbec nemuselo dojít. 

Neméně nesmlouvavě vůči restituentům vystupuje i Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou. Ta se zase, jak jsme se před pár dny dozvěděli, nevzdá vzácného vlámského obrazu Cornelise Jacobsze Delffa Prodavač vajec z počátku 17. století. Dílo bylo za války konfiskováno jako židovský majetek v Holandsku, galerie ho v 90. letech zakoupila od sběratele. Český zákon týkající se restituce uměleckých děl zabavených v období holocustu však platí jen pro státní instituce, a tak dcery původní majitelky žijící v Německu prý nemají na obraz nárok. „Galerie ani obraz nepatří státu, ale kraji, který se k ničemu nezavázal,“ soudí krajský radní František Štangl. „Navíc obraz nacisté nezabavili u nás, ale v Holandsku“.

Z takových štětinatých funkcionářských výroků vyplývá jediné: Někdo nikdy nepochopí, že pro Židy v okupované Evropě za druhé světové války neexistovalo žádné státní „u nás“, ale jen nacisty porobené území, na němž byl národ ocejchovaný žlutou hvězdou bez ohledu na místo systematicky olupován a vražděn. A druhé poučení: Vždy se najdou lidé, kteří udělají vše pro to, aby právo oddělili od spravedlnosti, i když jí může být alespoň částečně dosaženo. Libovat si, že při odškodňování obětí šoa a jejích potomků neplatí pro kraj to, co pro stát, jako by lup nebyl vždy lupem a kraje nebyly na státu závislé, to už je jistá osobnostní charakteristika.

Škoda. Není právě šťastné, když se nedlouho před Dnem památky obětí holocaustu hned dvě české kulturní instituce bezostyšně přiživují na křivdách minulosti. 

(www.rozhlas.cz)