Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2011


Měli být Češi vysídleni?

Ernst Frank

Z obhajoby K. H. Franka před československým soudem: „V důsledku výslovného zpětného dotazu se musím ještě jednou vyjádřit k údajným plánům o vysídlení, které měly existovat vůči Čechům. Tlachy o údajném vysídlení Čechů po válce se daly zpětně odvodit pouze z londýnské propagandy Edvarda Beneše. Česká propaganda z Londýna oznamovala už v roce 1940, že říšská vláda má v úmyslu postavit na nohy českou armádu. Bude prý nasazena tak, aby tím český národ utrpěl nenahraditelné ztráty. Český národ prý proto má, říkalo se, činit všechnu možnou špionáž, sabotáž a vzpurné jednání ze všech svých sil. Tak prý Češi mohli nejlépe přispět k brzkému vítěznému ukončení války, pokud možno ještě předtím, než dojde k rozmístění českých vojenských kontingentů. Beneš tuto pohádku vynalezl, ačkoliv Hitler opakovaně veřejně prohlásil, že nemá v úmyslu ozbrojit český národ. Vzpomínám si mezi jiným na následující Hitlerovu větu, kterou používal vůči Čechům: ,Žádná česká matka nebude muset oplakávat svého syna.´ Po vraždě Heydricha dokonce požádala protektorátní vláda Adolfa Hitlera, aby směly být postaveny české jednotky, a zdůvodňovala své přání tím, že tím chce dokázat, že Češi jsou připraveni obětovat pro novou střední Evropu dokonce i svou krev. Adolf Hitler odmítl i tuto prosbu a řekl, že si od českého národa pouze přeje, aby plně věnoval své pracovní nasazení vítězství.“

K tomu poznámka. Frankovy výpovědi, které byly učiněny k této otázce, předpokládají nesouvisející otázky brigádního generála Bartíka. Tak se dá vysvětlit kolísavost ve Frankových odpovědích. Frank musel předpokládat, že memorandum Neuratha a také jeho vlastní memorandum se nacházejí ve vlastnictví soudu, neboť první část Frankovy odpovědi se vztahuje k obsahu jeho memoranda. Ve svém díle Němci v Československu 1933 až 1947 datuje Václav Král Frankovo memorandum dnem 28. 8. 1940. Podle něj Frank měl vystupovat proti rozdělení protektorátu mezi sousedící říšské župy a měl požadovat přenárodnění (Umvolkung) rasově vhodných Čechů a vysídlení rasově nestravitelných Čechů. Doslovně tam má stát: „Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“ Je správně, když Frank píše, že Hitler veřejně opakovaně prohlásil, že nemá v úmyslu ozbrojit český národ. Je možné předpokládat, že Hitler tak především jednal v první linii z nedůvěry vůči české pomoci ve zbrani. Myslel na zradu Čechů za první světové války (…) ale určitě také na to, že Čech není dobrým vojákem.

K. H. Frank pak pokračuje ve své výpovědi: „Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo Gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále tematizovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech tedy chtěl Gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysídlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Niederdonau se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národovský most (Volkstumsbrücke) skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátě Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové... by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se prý dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky. Nechával jsem proto ke mně častěji přicházet české delegace dělníků a rolníků, kterým jsem často vysvětloval, aby se nedali ovlivňovat pověstmi z Londýna. Moje otevřenost působila prokazatelně příznivě. Česká vysílačka v Londýně se však nevzdávala. Stále a znova se vracela k údajným německým plánům na vysídlení. Teprve nyní začínám celkem chápat, proč Beneš tuto lež tak tvrdošíjně využíval. Počínaje rokem 1939 se k nám dostávaly ojedinělé a od let 1942/43 ale pak opakovaně zprávy, že Beneš měl zpracované vysídlovací plány proti Sudetoněmcům. Aby nyní mohl prezentovat své vlastní plány jako oprávněné, rozšiřoval po léta zprávu, že Hitler chce Čechy přesídlit na Sibiř. Jakou konkrétní podobu však Benešovy plány už dostaly, to jsem mohl poznat poprvé po mém zatčení ve Wiesbadenu, kde mi můj americký doprovod řekl, že Sudetoněmci budou vysídleni. Na mou opětovnou výslovnou výzvu, abych se mohl vyjádřit také ke Karlově Studánce, uvádím následující: Jak citlivě museli Češi reagovat na myšlenku, že budou vysídleni, mně bylo samozřejmě velmi dobře známo. Byl jsem proto v prvním okamžiku rozčilený, když jsem byl župním vedením v Liberci vyzván, abych na jednání řídících úřadů v Karlově Studánce pohovořil zrovna o národovských plánech pro Čechy a Moravu, přičemž Hitler přeci nařídil, že tyto myšlenky se nemají rozebírat. Protože ale byl můj vztah k župním vedením, která oklikou přes hraničářské úřady měla co mluvit do mého správního území, byl velmi napjatý a protože jsem především nechtěl kalit můj vztah s Konradem Henleinem, rozhodl jsem se, že pozvání do Karlovy Studánky přijmu. Když měly přednášet vedoucí osobnosti strany nebo straničtí členové na úrovni ministerského postu, byly takovéto akce každopádně prohlášeny za tajnou říšskou věc a posluchači museli svým podpisem před začátkem přednášek potvrdit, že to, co budou slyšet, si ponechají pro sebe. To bylo vyžadováno také v Karlově Studánce jako samozřejmost. Schůze se zúčastnilo mnoho stranických řídících z úřadů a konalo se mnoho projevů. Byl jsem přítomen jen krátkou chvíli. První část mého projevu zahrnovala zdůvodnění a ospravedlnění Hitlerova skutku z 15. března 1939, jehož podkladem bylo německé pojetí dějin. Byla osvětlena tisíciletá příslušnost zemí Čechy a Morava k říšskému svazku v nějaké formě, stejně jako nezměnitelná nutnost, že tyto země musejí při novém uspořádání Evropy zůstat pod vedením Říše. Jako zásadní linii říšské politiky jsem přednesl politické směrnice, které byly udány během let Hitlerem, aby země Čech a Moravy rychle srostly s nacionálně socialistickou Říší. Hovořil jsem také o tvrdých opatřeních proti nepřátelům Říše, kteří požadovali válečné štvaní. Ke konci mého projevu jsem ještě také hovořil o českých odbojových skupinách, o jejich spojení k Benešovi do Londýna, o vysazených parašutistech a o boji proti nim. Je možné, že jsem při tom použil formulaci snad v tom smyslu, že se při tomto boji nabízela německým orgánům pomoc z české strany, že státní policie spolupracovala s přeběhlíky z řad parašutistů a s českými agenty a že také protektorátní vláda stála po našem boku při boji proti nepřátelským heslům.“

K předložení zřejmě zfalšovaného doslovného znění projevu se pak vztahují následující Frankovy výpovědi: „Doslovné znění, které mi je předkládáno, neodpovídá obsahu mého projevu. Chybná je především stále se opakující první osoba, ve které jsem nikdy nemluvil. Dále jsem určitě nehovořil o německém společenství a o jeho osídlovacích úkolech v budoucnosti. Německé společenství (Deutsche Gemeinschaft) bylo výslovně stranickou záležitostí a s mým úřadem nemělo přímo nic do činění. Protože do tohoto společenství měl být zahrnut každý německý občan protektorátu, tedy i nestraníci, muselo se jím správně zabývat i státní ministerstvo. Není mi ale vůbec známo o tom, že by statuty tohoto sdružení obsahovaly nějaký plán pro budoucí osídlení protektorátu po válce. To, že podklady mně předložené musí být falzifikátem, vyplývá také z poznámek a doplňků doplněných tužkou, které nepochází z mé ruky. Srovnejte jen např. slova „musí“, „nejprve“, „kamarádi“ s mým písmem a budete pak muset přiznat, že tato slova tam byla vnesena cizí rukou. Už si nemohu doslova vzpomenout na myšlenky, které byly předneseny v Karlově Studánce, ale předložené podklady odmítám výslovně jako vymyšlený padělek. Je vyloučeno, že bych ve svém projevu překročil myšlenky zpracované v roce 1940 ve svém memorandu. Hovořil jsem o asimilaci a také o to, že si každý Čech musí pokládat za čest, že bude přijat německým národním společenstvím. Jistě jsem ale také přitom odmítal každý nátlak ke přizpůsobení. Češi nám tyto myšlenkové pochody naznačili sami. Hned na počátku zřízení protektorátu se mnoho Čechů hlásilo k německé národnosti. Bohužel, ne vždy ti nejlepší. Masaryk a Beneš se domnívali, že budou moci udělat z Němců, Slováků, Poláků, Ukrajinců a Maďarů československé státní občany s různými dialekty. Mně pouze tanulo na mysli, abychom získali pro naše národovství opět zpátky počeštěné Němce přibližně od roku 1860. Ano, i tom jsem v Karlově Studánce hovořil. Asimilace pro mne znamenala svým způsobem přibližovací přeměnu, přizpůsobení, ale především politické uklidnění Čechů. Vybičované vlny českého nacionalismu musely být opět uklidněny a přejít ve vnitřní vyrovnaný stav v zemi, který existoval zhruba v období baroka a v celých Čechách naštěstí vedl k blahobytu.“

Václav Král datuje ve svém hlavním díle Němci v Československu 1933 až 1947 jednání v Karlově Studánce na 27.-31. březen 1944. Ve své jiné práci Minulost varuje (Die Vergangenheit warnt) datuje toto jednání na duben 1944. Co se týče textu, tak po celé stránky zaměňuje obsah memoranda z roku 1940 s údajným doslovným zněním Frankova projevu v Karlově Studánce. Ernst Nittner, který vydal v Mnichově v roce 1967 na popud Ackermann-Gemeinde knihu Dokumente zur Sudetenfrage 1916 bis 1967, zase datuje jednání v Karlově Studánce rokem 1942 a uvádí asi jen desetinu z toho, co poslepoval jako dokument dohromady Václav Král. Kromě toho existují ještě další tři další zveřejněné verze o Karlově Studánce s jinými texty a s jinými daty. Dá se tedy souhlasit s Karlem Hermannem Frankem, když hovoří o falzifikátu.

K. H. Frank pokračuje: „V žádné ze svých formulací jsem ale nepřekonal mnohem drsnější slova Masaryka a Beneše. Znal jsem práce Masaryka a Beneše přesně a obzvláště před vytvořením mého memoranda jsem se jimi opakovaně zabýval. Žádám o to, aby mi byly dány k dispozici mé knihy a především mé sbírky o výrocích Masaryka a Beneše, abych mohl ocitovat přesně. Předběžně mohu pouze uvést z paměti, že nás Masaryk – a to byl jeho urážející dějinný omyl – pojmenoval imigranty a kolonisty. On i Beneš potlačoval skutečnost, že my, Sudetoněmci jsme v Čechách a na Moravě obývali uzavřené oblasti. Největší urážkou ale pro nás bylo, že nás, kteří jsme v Čechách bydleli ještě před Čechy, pojmenoval Landfremde (cizince v zemi – pozn. překladatele). Já ale měl za úkol mít na zřeteli českou autonomii a to jsem také činil. Masaryk zde veřejně prohlásil, že odgermanizování historických zemí Čechy a Morava bude rychle proveditelné. Tato slova musela padnout ještě do období před 4. březnem 1919. Pokud v hraničářských úřadech strany byla řeč o germanizaci, tak zůstalo pouze u slov. Masaryk a Beneš ale po dvacet let Sudetoněmce odgermanizovávali. S jakým úspěchem, to jsme zažili. Beneš byl rozhodnut zničit Sudetoněmectví. Byl jsem přesvědčen o tom, že asimilací Čechů pomůžeme založit štěstí střední Evropy. Také jiní státníci, jako například Američan Murphy, doporučovali asimilaci jako povolený prostředek k založení státu. Nežije Severní Amerika ze vzájemného přizpůsobování se svých částí obyvatelstva vůči sobě? Důtklivě bych se chtěl ještě jednou ohradit proti všem druhům zkreslování a pomlouvání. Připomínám v této souvislosti jedno hlášení Benešovy vysílačky z Londýna, ve kterém se o jednom přijetí české delegace mnou tvrdilo, že se během něj ode mne požadovalo znovuotevření českých vysokých škol. Prý jsem u toho řekl: ,Když Německo prohraje válku, tak se Vaše vysoké školy stejně znovu otevřou. Když ale Německo zvítězí, tak bude rádi, když si budete moci udržet ještě školy obecné.´ Ten, kdo umí alespoň do jisté míry politicky uvažovat, nebude od německého ministra očekávat, že před Čechy připouštět možnost německé porážky. Chtěl jsem asimilaci, jak probíhala v Německé říši a v Rakousko-Uhersku po celá staletí, chtěl jsem ochranu hranic Říše proti Východu tak, jak jí například uskutečnil princ Evžen Savojský. Ale všechny plány vlivem války myšlenkově ustrnuly.“

Frank zde myslí prohlášení Masaryka při založení československého státu. Řekl: „Zřídili jsme náš stát; tím se určuje státně právní postavení našich Němců, kteří do země přišli původně jako imigranti a kolonisté.“ Toto označení bylo Sudetoněmci pociťováno jako zlá nadávka a vyvolalo mnoho zlé krve. V jednom interview v tehdy předním francouzském deníku Matin (zveřejněném 10. ledna 1919) Masaryk říká: „Naše historické hranice značně odpovídají těm etnografickým. Pouze severní a západní okraje českého čtverce mají v důsledku silného přistěhovalectví během posledního století německou většinu. Pro cizince v zemi se snad bude dát učinit určité modus vivendi a pokud se prokáží jako loajální občané, je dokonce možné, že jim náš parlament, alespoň na půdě veřejného vyučování, povolí nějakou autonomii. Jsem přesvědčen ostatně o tom, že se uskuteční velmi rychlé odgermanizování těchto území.“ Také povrchní znalci dějin Čech zřejmě pocítí, jak těžce tyto urážky Sudetoněmce musely zasáhnout.

Tento text je překladem Ohajovacího spisu IV, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané Můj život pro Čechy (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT

(http://nassmer.blogspot.com)



Zpátky