Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2011


Buďme politicky nekorektní!

Tomio Okamura

Co to je takzvaná politická korektnost? V praxi to je pravidlo politiků a médií neříkat nepříjemné pravdy. Důležitá je společenská nezávadnost. Úmysl je dobrý, intelektuálové mají pocit, že tak zmírní pnutí ve společnosti. Jenže dobré úmysly často opravdu vedou do pekla. Pokud dnes roste podpora takzvaných extrémistů, pak je to tím, že jako jedni z mála říkají nahlas to, co si většina z nás myslí. Bez včasné diagnózy nejde léčit, řekl by lékař, a hledat nápravu, když úmyslně přehlížím příčiny, je nemožné. V případě českých "extrémistů" pak rozhodně nejsou řešením zákazy. Svoboda projevu je pro každého - byť by ten člověk říkal sebevětší blbost. Řešením je otevřená a věcná diskuse, bez nálepkování a shazování diskutujících.

Otázkou také je ochota příčiny hledat. Spousta takzvaně obecně prospěšných lidskoprávních organizací žije právě z toho, že tyto problémy existují. Jejich likvidace by existenčně ohrozila i je. V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství. Naopak. A to drtivou část veřejnost štve. Oprávněně. Tohle je problém. A je to problém i těch pracujících a slušných Romů.

Ještě na počátku devatenáctého století se Češi styděli mluvit na veřejnosti česky a Čech byl totéž co lokaj nebo služka. Teprve Němci inspirované národní obrození začalo postupně Čechy nutit, aby sami hledali důstojné místo ve společnost jako Češi. Ostatně - pamatujete, jak po revoluci v německých a rakouských obchodech visely cedulky "Češi nekrást!"? Byl to rasismus? Ne. Jen přirozená reakce na české zloděje. Dnes už německé obchody české zákazníky vítají s nadšením a v češtině jsou už úplně jiné cedulky. To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích. V Japonsku mě považovali za méněcenného pro můj moravsko-korejsko-japonský původ. Naštěstí mě tam nedostali do rukou žádní "lidskoprávníci". Jen táta s mámou mně vysvětlili, že důležité je, co po člověku zůstane, co udělá pro společnost, a ne to, jak vypadá. Moje odlišnost se mi stala motivem k práci - ano, jsem jiný a chci vám ukázat, že jsem ne stejný, ale pokusím se být lepší.

Nikoli Čechové, Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání jako národa, který může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný. Staří Cikáni bývali skvělí koláři, muzikanti nebo kováři. Jak to, že dnes nevíme o jediném romském uměleckém kováři? Proč ve filharmonii není jediný Rom? Pokud takový je, proč své řemeslo nepropaguje, nepřitahuje další romské žáky, proč nevystavuje na tržištích nebo uměleckých výstavách? Čest výjimkám, jako jsou světově uznávaní muzikanti ze svitavského Točkolotoče. Pokud se tu a tam doslechnu o populárních Romech, tak je to boxer nebo polský mistr v kickboxu. Bojová umění jsou dobrá pro vlastní relax, ale stěží nahradí smysluplnou práci pro společnost. Nenahradí tvorbu kultury rovnocenné s těmi ostatními. Včerejší svět i ten dnešní v civilizovaných zemích byl a bude světem práce. Na tomto poli je třeba, aby Romové začali vynikat a vydobyli si uznání. Náš svět je světem techniky, kultury a vzdělání. I na tomhle poli musí mít Romové ambici vyniknout. Ale není to nutné. Dobrý cikánský zedník mi bude vždy milejší a veřejnosti prospěšnější než bílý zloděj s vysokou.

V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice.

Abychom nepsali jen o jedné minoritě - jednou z těch dnes opravdu diskriminovaných menšin v u nás jsou muži. Není to vtip. Politická korektnost všechny nutí tvářit se, že ženy jsou ve všem stejné a v mnoha věcech daleko výkonnější a lepší než muži, ale muži je utlačují. Přiznám svůj obdiv ženám, které tuhle pozitivní diskriminaci odmítají. Nejhanebnějším příkladem je české soudnictví. Těžko říci, zda je to tím, že na soudech je většina soudců žen, ale statistickým faktem je, že drtivá většina dětí jde do péče matek. Ve světě se při rovnocenném postavení partnerů automaticky nařizuje střídavá péče. Dítě chtě nechtě totiž vždycky má rodiče dva - mámu i tátu. Když chybí jeden, tak je to pro člověka obvykle doživotní psychický průšvih. Vím, o čem mluvím, jsem bohužel rozvedený, ale o syna se s ženou staráme dnes a denně společně. Neumím si představit, že by to bylo jinak. Zaplať pánbůh.

Tady se dostáváme k rodině. Bez dětí se neobejdeme. Někdo na ty důchody totiž vydělat musí. Bez ohledu na sexuální rovnoprávnost musí stát proto rodinu propagovat. Mám na mysli rodinu plnohodnotnou - tedy rodinu s dětmi a s tátou a mámou. Ne proto, že jsem křesťan, ale prostě proto, že jinak tady za pár let nebudeme. Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě z tohoto pohledu plnohodnotná rodina nejsou a být nemohou. Homosexuální pár bohužel děti nezplodí, ale důchod bude potřebovat taky. Proti homosexuálům v zásadě nic nemám, v médiích jich pracuje mnoho a mám mezi nimi přátele. Ale rodina v tom pravém slova smyslu, to je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi, proboha, že vám druhá nebude chybět.

Rodina s dětmi a budoucnost dětí je motiv, aby lidé položili za svou zemi život. To je to, co nám dnes tak chybí (a třeba muslimům přebývá). Je to motiv starat se o věci veřejné, protože to, jaký vybudujeme stát, tak v takovém naše děti budou žít. Je to silný motiv pracovat lépe a bojovat proti zlu. Zlu, jakým je například ostudná politická korektnost.



Zpátky