Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červen 2011


Čech jazyka německého

Bohumil Doležal

Se zpožděním mne zastihla smutná zpráva, že těsně před velikonocemi, 20. dubna, zemřel dr. Rudolf Hilf, německý (přesněji řečeno sudetoněmecký, ale skoro se to bojím napsat) historik a publicista. Protože jsem ho osobně znal a v jedné podstatné věci s ním spolupracoval, mají tyto řádky osobní ráz.

Nejprve ale stručné curriculum vitae zesnulého: Narodil se v Aši v roce 1923, stačil ještě projít peklem války a následným vyhnáním. Vystudoval historii na univerzitě v Mnichově, aktivně se podílel na životě sudetoněmeckého společenství, působil delší dobu jako referent pro zahraniční záležitosti u prvního mluvčího SdL Rudolfa Lodgmana von Auen (v této funkci měl kontakty i představitelem Rady svobodného Československa Jaroslavem Stránským, pokud vím, čas od času se pak navštěvovali až do Stránského smrti). Po převratu se zapojil do vznikajícího česko-sudetoněmeckého dialogu. V diskusích vždy rozhodně hájil zájmy své Volksgruppe, zároveň byl přesvědčený o nutnosti porozumění, vstřícnosti a kompromisu. Říkával o sobě s jistou hrdostí, že je ein Böhme deutscher Zunge. Toto přihlášení se k dávnému zemskému vlastenectví mi připadalo dojemné, neměl jsem to srdce přesvědčovat ho, že je to bohužel už jen hudba minulosti.

Nejraději vzpomínám na to nejpodstatnější: na naši spolupráci při vzniku výzvy Smíření 95. Nápad se zrodil během jakéhosi setkání českých a sudetoněmeckých intelektuálů v Berlíně někdy v roce 1994. Kdosi navrhl, že bychom měli vydat společné prohlášení k výročí konce druhé světové války. Zatímco sudetoněmečtí účastníci si od projektu zjevně slibovali příliš mnoho, na české straně byla už v zárodku cítit touha tahat partnery za nos. Nakonec společenství pověřilo mne a dr. Hilfa, abychom spolu připravili text. Každý z nás si k tomu přizval pár přátel, kterým důvěřoval, a po ne zcela jednoduchých jednáních (dr. Hilf byl tvrdý vyjednavač) se podařilo sestavit text, který sice prakticky nikdo z českých účastníků berlínské schůzky nakonec nepodepsal (představovali si, že celá věc zajde v nekonečných tahanicích), ale zato ho na obou stranách podepsali jiní. Prohlášení vyzývalo k politickému dialogu mezi českými a sudetoněmeckými představiteli o všech otázkách, které jedna či druhá strana považuje za otevřené. Jeho zveřejnění vyvolalo na české straně orgie nacionálního běsnění (zavírat už naštěstí nemohli), ale ani naši sudetoněmečtí přátelé to neměli lehké, vedoucí SdL jim dotčeně vytýkali, že to s nimi náležitě nekonzultovali (tahle výhrada mi vzdáleně připomněla to, co jsme u nás slýchávali v šedesátých letech minulého století).

Výzva zůstala oslyšena. Místo toho byla o dva roky později přijata společná česko-německá deklarace. Cesta tahání Němců a sudetských Němců za nos byla nastoupena. Říkalo se, že je třeba být zukunftsorientiert. Dnes už jsme ovšem pokročili, debatujeme dokonce i o minulosti, např. o tom, o tom, zda čeští Němci zavraždění v roce 1945 smějí být pohřbeni tam, kde se narodili a kde prožili celý život, a pokud ano, zda smí být uvedeno, buď že byli zavražděni, nebo že byli Němci, nebo dokonce obojí.

Přesto jsem přesvědčen, že to, na čem se můj zesnulý přítel dr. Rudolf Hilf s plným nasazením jako spoluiniciátor účastnil, nebylo marné, že to nezůstane zapomenuto. A že se jednou i on dočká na české straně uznání, jakého se na sudetoněmecké straně už dočkal. Až se tak stane, bude to od nás Čechů projev smíření. A skutečné smíření, co si budeme namlouvat, je teprve před námi.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)



Zpátky