Srpen 2011

Okopírovat je!

Pavel Žáček

Komunismus musel krást nápady. Ty vlastní zadusil.

Případ Jiřího Bártka, špičkového vědce v oblasti výzkumu rakoviny, který v osmdesátých letech prováděl špionáž pro komunistickou StB, otevřel svého druhu Pandořinu skřínku. Jako již po tolikáté od listopadu 1989 se střetly dvě zdánlivě obtížně slučitelné veličiny: morálka a profesionalita. Československá vědeckotechnická rozvědka, s níž Bártek spolupracoval, byla zřízena v polovině padesátých let minulého století s úkolem pronikat v zahraničí do důležitých vědeckých organizací, podnikových komplexů a dalších institucí, aby bylo možné získávat jinak nedostupné plány a informace či přímo pašovat do východního bloku embargované technologie, vzorky a jiné produkty. Od počátku byla úkolována velmi široce: od zemědělství přes léčiva, chemikálie, elektrotechniku, vojenský, letecký, jaderný, či dokonce kosmický průmysl.

Postupem času si rozvědky v komunistickém nomenklaturním systému vytvořily tak silnou pozici, že obsadily klíčové posty v různých ústředních orgánech včetně ministerstev, koordinovaly "pomoc" vlastním výzkumným institucím a vybraným podnikům, v nichž působily jejich informátorské sítě, podílely se na rozvoji rozličných oborů a získané poznatky, či pašované produkty závazné prosazovaly do národohospodářských plánů.

Proč tomu tak bylo? Odpověď je nasnadě: totalitní režimy ve jménu růžových zítřků zničily fungující ekonomické a hospodářské modely, přivedly je do stavu, že se staly nekonkurenceschopnými v mezinárodním měřítku. Jedno z nejlevnějších řešení, jež se nabízelo i jako ideologicky přijatelné, bylo vytvoření mohutného špionážního systému, který by formou krádeží hmotného i nehmotného majetku u státních i privátních subjektů snižoval zaostávání východního bloku.

Komunistické režimy sovětského typu proto obehnaly své občany včetně vědců a dalších odborníků železnou oponou a důkladně se snažily oboustranně kontrolovat pohyb obyvatelstva. Téměř úplně se zastavila svobodná výměna věcí i myšlenek. Československý režim nebyl výjimkou a do zahraničí na stipendia, studijní či pracovní pobyty v podstatě vysílal pouze členy komunistické strany nebo osoby zavázané různými způsoby včetně spolupráce se Státní bezpečností. Z dnešního pohledu šlo o jistou formu hry mezi občany a režimem, ovšem mnohdy se závažnými důsledky.

Bližší pohled do soukolí Státní bezpečnosti jistě umožní moralizovat. Zcela jistě najdeme mezi tehdejšími vědci osobnosti stojící mimo komunistickou stranu, které nikam nevyjížděly a spolupráci vždy odmítly. Obdobně identifikujeme množinu těch, kteří v pokřiveném totalitním světě obětovali svůj profesionální růst (a de facto i sociální zabezpečení svých rodin) a živořili třeba na okraji vědeckého světa (či dokonce mimo něj). Stejně tak ve svazkové agendě nalezneme řadu stipendistů-výjezdářů, některé emigranty či občany zemí svobodného světa, kteří byli schopni za příslušný obolus předat komunistickým rozvědčíkům výsledky práce svých kolegů nebo při nejlepším práce své.

Je zřejmé, že ani příslušníci rozvědky, ani jejich agenti příliš nepočítali s faktem, že se komunistický režim - jejich chlebodárce - někdy zhroutí. Agenti-vědci zřejmě necítili potřebu jakkoliv se zabývat etickými rozměry celého problému, což lze do určité míry pochopit především u těch, kteří vyrostli na naší straně železné opony. Obdobně však ani příslušníci neřešili právní důsledky svých činů (tedy pokud je bezpečnostní orgány hostující země nechytily při činu). A do toho se zhroutil totalitní režim a jeho právní nástupce buduje demokratický ústavní systém a obnovuje standardy právního státu. Co však dělat s protiprávními akty jeho předchůdců? Omluvit se? Zaplatit porušení mnoha licencí? Prodat zahraničním firmám jejich místní plagiáty?

Z dnešního pohledu není možné pominout právní aspekty celé věci. Odpovězme si na otázku: Bylo normální nechat se pozvat například do Velké Británie, zaplatit si pobyt na špičkovém pracovišti (důsledek mezivládní dohody), spolupracovat s tajnou policií (občanská deformace) a pak tajně předávat výsledky cizí práce špionážní instituci komunistického státu (podmínka pobytu ze strany komunistického režimu)? Šlo nejen o porušení etických kodexů, jisté formy plagiátorství, ale také o porušení zákonů demokratické země. Pokusme se problém přiblížit v čase: vadilo by dnes České republice, kdyby na její pozvání za peníze českých poplatníků přijel vědec-agent řekněme z Běloruska nebo z Číny a ukradl během svého pobytu vše, na co by sáhl? Bez ohledu na autorská práva, patenty atd.? Jistě by nám to vadilo - a to i bez předpokládaných důsledků včetně možného zaplavení našeho trhu cizími výrobky. Paradox celé situace je, že komunistický blok nebyl ani touto systematickou kleptomanií schopen dohnat či předehnat kapitalistický svět v technologickém či vědeckém rozvoji; snad pouze u vybraných preferovaných segmentů vojenského průmyslu (kosmické rakety, jaderné zbraně).

Z výše uvedeného by mohl vyplývat nesprávný závěr, že státně organizovaná průmyslová špionáž již dnes v době globalizace, decentralizace. privatizace. svobodného trhu a v podstatě neomezené výměny informací není v takovém rozsahu zapotřebí. Nekončící zpravodajské aktivity některých států, navazující na model vědecko-technické rozvědky, nám však problematizují tento závěr a nutí spíše volit adekvátní opatření, kterými bychom byli schopni hájit své oprávněné společenské zájmy.

(MFDNES)