|
|
Zaří 2011  TOLIK JSEM JIM UBLÍŽILA?Jiřina KorčákováŘekni. (Řeknu.) Nevěřícně se dívám kolem sebe. Možná jsem se probudila z nějakého hrozného snu. Možná jsem se ocitla v ráji, nemůžeme za sny, které se nám zdají, co dělám v tomhle přenádherném pokoji? Dívám se dolů, na čem to stojím? Ty přenádherné vzory! Koberce na stěnách, na stropě, na zemi a co to leží na posteli? Šklebí se na mě tygří kůže, pozlacené lože, možná je dokonce z pravého zlata … co to je? „CO TO JE?“ Nikdy jsem nebyla tak strašně bohatá! Možná. Možná. Všude se toho válí hromady, hromady zlata, drahého kamení, broušené karafy, hedvábný šál … Stejně jako kdysi krásné dívky na stěnách visí, samé obrazy historických vizí, v dobových kostýmech, v radovánkách, v boji a mezi nimi, mezi šavlemi … obyčejná puška. Ne! Samopal! Hele! Mě vynech! Já sem nepatřím! Tak co tu děláš? Já jsem tu omylem, to ty jsi mě sem pověsila! JÁ? KDE JSI? KAM ZMIZEL SAMOPAL? Možná jsem se octla v prokletém domě? V prokleté zahradě? Za prokletou zdí? Prokleté bloudění hned tak neskončí, to vím, sem mě přivezli, hodili do studny jako kámen, jsem těžší a těžší a zpátky netrefím, držím se provazu jako houba stromu, rozprostřeny po kamení vzpomínky běží jako film, vrací se někam, ale kam … tohle všechno přeci není, poulím oči do neznáma, ve snu uzavřena jako žába v lahvi. Kdy jsem tu byla naposledy? Už jsem tu někdy byla? Určitě! Když jsem byla malá … OKO KOČKY Svítí na mě V černočerné tmě JEJÍ OCAS TO JE PROVAZ Houpá se nade mnou Přímo nad mou hlavou Zavěšen jako slunce Nad zlatou pampeliškou TLUKOUCÍ SRDCE BUŠÍ PRUDCE Spíš? Ještě ne! Co se děje? OBRAZ S HUSOPASKOU KDE JE? A čaroděj z pohádky se směje A tahá za provaz A hle Nad mou hlavou Obraz se houpá Jako zvon beznaděje Hele, zmije! Uštkla mě! NA HLAVĚ ŠÁTEK ČERVENÝ Jak to, že jsem zapomněla V ruce prut Byl zelený? Jakpak bych to nevěděla! Jakpak bych neviděla Bílé husy v obilí Prokvetlém chrpami Modrými jak tvoje oči A KOLO VLČÍCH MÁKŮ JAK SUKNĚ ČERVENÁ TOČÍ SE A TOČÍ Prokletý černý kůň Ach, jak byl krásný! ZVáLENé OBILí A KOLEM DíVKY VYSOKá TRáVA Špalek se kutálí Na dvorku Padlý kmen ZAŤATÁ SEKERA HOTOVÁ POPRAVA! Netahej za provaz! Kouzelníkův úsměv je rozšlápnutý šnek Kniha jako harmonika rozložena na cestičce NAD CESTOU SE KLENE PAPÍROVÁ DUHA Rozházené pampelišky Jsou jedna jako druhá Věneček z jejich hlaviček Nikdy nebude dopleten Pampelišky leží v klíně Je bílý den Pole plné vlčích máků Zahalen v modrém oblaku Sen se počíná NOC PLNÁ ZÁZRAKŮ Mladičká husopaska V červeném šátku Usmívá se na mě v zelené trávě A její ústa jsou půlkruh hřebíků Na koženém kanapátku Plném dětských zmatků Křeslo z lidské kůže Novinový článek KDO ZA TO MŮŽE A za stolem voják se usmívá A PTÁ SE Co je to pánbu? KDE JE? OBLOHA JEDE PO RUDÉ DRÁZE Na přejezdu obrys stromu Proti ní se vzpíná Jako závora Vrata u východu rozšklebená Černá jáma dračí sluje Železný jezdec Zlomený dřevec Skrz zuby kolejnic Jak po peřejích pluje Zářivá Nepřirozeně velká Kulatá A čistá JE LUNA Když proti ní běží RUDÁ OPONA Zatahujem! Zatahujem! Všichni zpátky do stroje! Zpátky do obrazu! A za stolem voják se usmívá A ptá se Stále se ptá CO JE TO PÁN BŮH? KDE JE? Tak povíš mi to? KOHO TO ZAJÍMÁ V PROKLETÉM DOMĚ! SLUNCE SE LESKNE NA OSTŘÍ NOŽE HROMADA KOSTÍ NA PODLAZE Zaštěkej! Pane? Zaštěkej! Ne! Co jsem vám udělala? Já jsem tady doma! Já … Ne … Jsem doma na obraze. Za sklem! ZA SKLEM! Zpátky |
