Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Zaří 2011


Lež ze Stalinovy dílny

Jan Kubalčík

Opět jsem zaznamenal, jako již tolikrát, účelově zavádějící označení nacismu, resp. fašismu coby pravicového či dokonce konzervativního hnutí. Tentokrát se k manipulativnímu šíření tohoto nesmyslu snížil pan Lukáš Jelínek v článu Kde je konec české radikální pravici?: „Kdykoli se proto budeme uklidňovat tím, že u nás silnou krajní, nacionalistickou nebo fašizující pravici nemáme, vzpomeňme si, že k hnědnutí společnosti i politiky zpravidla dochází pozvolna a k následnému požáru nevídaných rozměrů stačí jen přeskočení nepatrné jiskry.“.

Připomeňme při této příležitosti jiné podobné výroky:

Reagan se pokouší nahradit „... Listinu práv fašistickými poučkami převzatými doslovně z Mein Kampfu.“ (Demokratický kongresman William Clay)

„Zde máme obyčejné, prosté muže (ano, ba i ženy) kteří konečně přišli vzít do svých rukou vládu nad tímto stoletím ... Jsou úzkoprsí, jsou to paliči knih a cenzoři pravdy, jsou záludní, lakotní, závistiví, netolerantní, bojácní, malicherní, mají násilnické sklony, jejich morálka je triviální, jejich patriotismus je falešný, ke svým nízkým cílům zneužívají rodinu, hvězdnatý prapor i Boha; jsou tuctoví, mělcí, malí, licoměrní ... jsou to přesně ti lidé, kteří tvořili hlavní sílu německého nacismu, kteří kolaborovali s nacismem ve Francii a podporovali vládu ve Vichy.“ (Henry Fairlie, „Mencken’s Booboisie“, Washington Post 27.7.1980, komentář ke shromáždění delegátů celostátního předvolebního sjezdu Republikánské strany)

„Spojené státy se vydaly cestou tak hluboce reakční, tak negativní a nízkou, tak šovinistickou a sebeklamnou, že naše doba může brzy soutěžit s érou McCarthyho.“ (Alan Wolfe po zvolení R. Reagana, The Nation)

Nacisté byli, popř. jsou zcela samozřejmě a v prní řadě socialisty. Pregnantně to shrnul nacistický ideolog Gregor Strasser: „Jsme nepřátelé, úhlavní nepřátelé dnešního kapitalistického hospodářského systému s jeho vykořisťováním ekonomicky slabých, s jeho nespravedlivým platovým systémem, s jeho nemorálním způsobem posuzování hodnoty lidských bytostí podle jejich bohatství, jejich peněz.“ Projev, který jako první přitáhl mladého Adolfa Hitlera k nacismu, nesl název „Jak a jakými prostředky by měl být zlikvidován kapitalismus?“. Nacistická strana ve svém programu požadovala jistotu pracovních míst, zrušení bezpracných příjmů, znárodnění všech velkých obchodních společností a koncernů, podíl na zisku v průmyslových podnicích, zvýšení starobních důchodů, převzetí velkých obchodních domů vládou a mnoho dalších „pokrokových“ reforem.

Nacisté se snažili vymýtit ze společnosti autoritu církve a tradice a nahradit je nadvládou státu a diktátem politické správnosti – to vše ve jménu pokroku. Nacisté zčásti vyrostli z prvních „zelených“, zdravých mládežnických hnutí na Západě, a kooptovali je. Protonacistický filosof (a vášnivý antisemita) Ludwig Klages sepsal jeden ze zakládajících textů dnešního environmentalismu „Člověk a Země“, ve které poprvé zaznívá většina obžalob, jež jsem slýchali a slyšíme z úst Ala Gorea a dalších lidí na environmentální levici. Němečtí Zelení v roce 1980 Klagesův manifest znovu vydali při příležitosti oslav založení své strany.

Ikona feministek Charlotte Perkins Holmanová pranýřovala „nekontrolovanou domácí tyranii“ a zdůrazňovala, jak důležité je uznat „děti … za občany s právy, jež má garantovat pouze stát“. Myšlenka „zmocnit se“ dětí pro sociálně-inženýrské účely fascinuje politiky a intelektuály již od dob Platónovy Ústavy. To je důvod, proč Robespierre hájil názor, že děti má vychovávat stát, a proč Hitler – který věděl, jak důležité je získat si srdce a mysl mládeže – jednou řekl: „Když protivník prohlásí ‚Já na vaši stranu nepřejdu‘, řeknu jen klidně ‚Vaše děti už k nám patří… Nebude trvat dlouho a nebudou znát nic jiného než toto nové společenství.‘“

Fašismus a nacismus nejsou samozřejmě identická hnutí. Jsou sice často zaměňována, zejména slouží-li levici jako nadávka pro pravici či konzervativce, ale fašismus je přece jen o něco méně socialistický než nacismus. Mnohé však pochopitelně nacismus s fašismem spojuje. Co tedy patří k charakteristickým znakům fašismu? Mezi jiným kult akce, glorifikace násilí, velebení mládí, vědomá potřeba stvořit „nového člověka“, nenávist ke konvenční morálce a tradiční autoritě, klanění se „ulici“ a „moci lidu“, ospravedlňování zločinu jako politické vzpoury a očerňování vlády zákona jako formy útlaku. To vše jsou zřetelné rysy „hnutí mládeže“ šedesátých let. (Během krize na universitě v Cornellu, kam si mladí radikálové přinesli zbraně, zaskočil tehdejší profesor Walter Berns studenty předčítáním výňatků z Mussoliniho projevů. Studenti jásali – dokud se nedozvěděli jméno autora.)

Jistá část našich „elit“ však stále vidí hnědě právě při pojmu „konzervatismus“. Nikdo jim prostě nevymluví, že co konzervativec, to v hloubi duše „fašoun a nácek“ (a dost možná, že co „fašoun a nácek“, to konzervativec), přičemž některým konzervativcům se to daří skrývat lépe, jiným hůře – ale nakonec budou odhaleni všichni! Toto přesvědčení je v zásadě velkým Stalinovým vítězstvím: to on se potřeboval „odstřihnout“ od svých nacistických spojenců, s nimiž ruku v ruce rozpoutal 2. světovou válku, poté co jej zradili a napadli... A sovětská propaganda začala hlásat, že zatímco komunismus (internacionální socialismus) je levice, nacismus (nacionální socialismus) je pravice. K dovršení celé lži pak sověti zahájili oblíbené zaměňování nacismu s fašismem, neboť v nacismu je pořád socialismus nepříjemně přítomen a připomíná pravý původ hnutí – proto čistá sovětská verze většinou hovoří o nacistech jako o „germanskich fašistach“, aby bylo snažší tvrdit, že se jedná o pravicové hnutí. Stokrát opakovaná lež se sice nestala pravdou, ale dodnes sovětskou verzi mnozí papouškují v přesvědčení, že jinak to ani být nemůže.

Komunismus a nacismus jsou přitom přirozená totalitaristická dvojčata – je prakticky nemožné říct, které z nich bylo či je horší. Obě tyto zrůdy mají stejné kořeny v představě, že lze lidskými prostředky vybudovat „ráj na zemi“, že spása čeká člověka tady, za jeho pozemského života, z jeho vlastních rukou, že nového nadčlověka lze vyšlechtit (arijce, stachanovce) a takové, kteří se pro zářnou budoucnost nehodí, je možné bez uzardění vyvraždit (Židy, kulaky). Konkrétní aplikace „trojitého schématu“ německé říše (první říše, která zanikla v roce 1806, druhé, Bismarkovy, která zanikla v roce 1918, a třetí nacionálně socialistického hnutí) vypadá ve srovnání s celosvětovými historickými spekulacemi německých idealistů, Comteho či Marxe, mělce a provinčně. Její nacionalistický, nepodstatný rys, je důsledkem toho, že symbol Dritte Reich nevznikl spekulativním úsilím opravdového filosofa, ale pocházel z pochybných literárních výpůjček od autora, který neměl žádné nacionálně socialistické záměry, avšak zjistil v průběhu práce na svém díle o německých vydáních Dostojevského děl, že mu příslušný symbol plně vyhovuje z jiného důvodu: ruskou ideu o Třetím Římu lze totiž charakterizovat jako stejnou směs eschatologie duchovního království a jeho uskutečnění politickými prostředky. Mesiášská vize v sekularizované podobě inspirovala ruskou diktaturu proletariátu k domněnce, že po dobytí světa ten rozkvete v marxistickou společnost – království svobody. Moskva jako Třetí Řím a Hitlerova Třetí říše jsou dvěma plody téhož jedovatého gnostického stromu. Totalitarismus, definovaný jako existenciální vláda gnostických aktivistů, je konečnou formou pokrokářské civilizace.

K fašismu i nacismu tedy mají mnohem blíže socialisté všeho druhu, stoupenci feminismu, nebo zelení aktivisté – a to tím více, čím silněji chtějí prosazovat svoje ideje státní mocí. Komunisté stojí na levici společně s nacisty, méně již s fašisty, liší se od obou jen univerzalistickým pojetím svých idejí a rozlišují „třídy“, nikoli národy, zatímco ti druzí jsou nacionalisty, tedy jsou principiálně naladěni spíše nepřátelsky vůči jiným národům.

Celkově, antitotalitní konzervatismus vyznávající svobodu a respektující nekonečnou důstojnost každého člověka je opakovaně osočován reprezentanty kolektivistických utopií, jejichž teoretici nabízejí „řešení“ v duchu „když se kácí les, lítají třísky“. Je to pomluva, která má primárně odvrátit pozornost od skutečnosti, že to jejich vlastní ideologije jsou s nacismem v blízkém příbuzenském vztahu.

A závěrem související otázka. Téměř celý text se zabývá stranou Suverenita; no vážně, pane Jelínku, co je na té Suverenitě pravicového?

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz

Text zpracován s využitím těchto zdrojů:

1. Johan Goldberg: Půl století očerňování – Nejsou to konzervativci, kdo se musí zodpovídat z fašismu, National Review, January 28, 2008, s. 35-39 (česky bulletin Občanského institutu č. 203 z července 2008)

2. Steven F. Hayward: Reagan patří konzervativcům, National Review, February 7, 2011, s. 34 – 36 (česky bulletin Občanského institutu č. 233 z ledna 2011)

3. Michael Novak: Duch demokratického kapitalismu, Občanský institut, Praha 1992

4. Eric Voegelin: Gnosticismus – podstata modernosti, 1952

5. R. Aron: Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993

1



Zpátky