Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2013


O muzeu Pergamon

Ross Hedvicek

V Berlíně jsem už nebyl takových skoro dvacet let... Když jsem tam byl naposledy, tak jsme byli v muzeu jménem Pergamon. Je to poblíž toho jejich Václaváku, ulice Unter den Linden, tehdy pořád ještě s rozstřílenými domy z války, jak to vypadá dneska nevím. Vcházelo se tam z boku přes takový schodišťový most přes jeden z těch typických berlínských kanálů. No zajímavé. Přední strana budovy, směrem k Unter den Linden byla uzavřena a měla vpředu obrovitánské černé sloupy oďobané od střel, že tam z fleku mohli natáčet Pád Berlína, ale nenatáčeli. Nechal jsem se tam vyfotit.

Vedle stál nějaký veliký chrám, co byl taky úplně černý a obehnaný ohradou, jako že se to opravuje, ale nic se tam nedělo a ten měl na vrcholu zlatě svítící kuličku - strašlivý kontrast, černý rozbitý kostel se zlatou kuličkou na špici. A to muzeum Pergamon bylo muzeum historických vykopávek. Došel jsem k závěru, že - historicky - Němci, stejně jako Rusi, kde co mohli - to ukradli. A protože Němci jsou trošinku civilizovanější než Rusi, tak to, co ukradli, aspoň časem vystavili v muzeích - to, co ukradli Rusi, už nikdo nikdy neviděl, bez ohledu na to, jaký nový car či Ras-Putin jim vládl. A tak jsem viděl desetimetrové lvy s křídly z Asýrie nebo Babylonu (už nevím), sarkofágy z Egypta, sochy Chetitů někde z Turecka a hlavně schodiště s celým průčelím budovy z města Pergamon - taky v Turecku. Prostě to Schliemann nebo kdo celé vykopal a odvezl do Německa a nějakým zázrakem to Rusi neukradli. A v tom muzeu to zase kámen po kameni složili všechno dohromady a vypadá to velice pěkně. Určitě je to tam dodnes. Zajděte se podívat.

Lidí tam bylo jako psů. Autobusy jezdily sem a tam, parkovaly vedle chodníku. Přímo proti vchodu stal krásný dvoupatrový autobus se značkou NL, tedy z Holandska. Zvenku byl krásný, ale vevnitř se zdál být ještě hezčí. Na chodníku stal chlap s dvěma ženskýma, mírně předkloněn a s rukama opřenýma o kolena a obdivoval. A mluvil česky!

Zíral do toho spodního patra autobusu, horní bylo moc vysoko, kde to mělo sedátka jako v kupé, jako v cukrárně u Charbuta, vždy dvě a dvě osoby tváří k sobě, mezi nimi poměrně velký stoleček s ubrusem, na stole přišroubovaná vázička, v ní nějaké kytičky, na oknech záclonky, no uklizené, načančané a vypiglované - moc pěkné.

A ten český samomluvící chlapík na to koukal a zhruba takto hlasitě (ty dvě ženské patřily jasně k němu) promlouval: "Ježíšmarjá, podívejte se na ten tapecírung, to já nemám ani ve svým novým Žiguli a to je nějakej kočáááár!"

Hluboký nádech...

"A ty záclonky, dyť to nemáme ani v obejváku!!!! Šmarjápano! A ty kvítka na tom stole to nejsou z umělý hmoty - to jsou pravý!!!“

Chlapík úplně tekl... Tou dobou už jsem taky stal vedle něj. Taky v předklonu, s rukama opřenýma o kolena a díval se s ním. Napadlo mne nenásilně se vmísit do hovoru.

"Ale pane, prosím vás," řekl jsem, "to tak nesmíte brát! Podívejte se odkud ten autobus je! Z Holandska, pane! To musíte brát třídně! To je všechno jen to falešné kapitalistické pozlátko! Víte, kolik lidí tam má hlad?"

"Kurva!" - zařval ten chlap a narovnal se jako pružina. "Já mu asi dám do držky!"

Narovnal jsem se s údivem ve tvář, chlap zjistil, že jsem aspoň o hlavu větší než on. "Držte mne!" zmírnil své rozčilení okamžitě. "Držte mne, nebo ho fakt praštím!" Jeho ženské ho nedržely, naopak hleděly jako hloupé, tak tedy popadl on je a s několika hlasitými odplivnutími mým směrem odešli všichni tři.

"Byl sis popovídat?" zeptala se manželka, která seděla na lavičce opodál. "No jo, byli to Češi!" odpověděl jsem. A pak jsem ještě zahlédl toho rozčileného pána jak nastupoval se svou výpravou do autobusu ČSAD Škoda RTO. Asi měl v Česku nemocné rodiče, neměl se mu kdo starat o zahrádku, o hrob - a kdo by krmil králíky?

Takže Unter den Linden jsme viděli, Pergamon muzeum jsme viděli a tak jsme zamířili k Checkpoint Charlie.

Pěkný den byl za námi...



Zpátky