Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Říjen 2013


Kostelní

Ross Hedvicek

Pamatuju, když jsem byl ještě malej v Česku, a náboženství se učilo i ve škole Svatopluka Čecha (to byl spisovatel!) jako nepovinný předmět, že všechny kostely měly velice bombastická jména. Jako třeba kojetínský kostel Nanebevzetí panny Marie. Vždycky jsem si zkoušel představovat tu akci nanebebraní... asi něco jako Blízká setkání třetího druhu. Richard Dreyfuss s vyvalenýma očima... ta ta tada ta tuuu! Nebo v Pavlovicích kostel svatého Jiljí! Slyšeli jste někdy o někom, kdo by se jmenoval Jiljí? Všechno je to tam takové jaksi odtržené od reality.

U nás doma máme kostel, který se jmenuje Church of Saint Maximillian Kolbe. Tomu aspoň říkám realismus, žádné éterické veličiny, ale něco co si můžete živé představit! Pokud tedy chcete. Maximillian Kolbe byl františkánský kněz, který se narodil 7. ledna 1894 - byl tedy ještě o čtyři roky mladší než můj vlastní dědeček! - ve Zdunské Wóle v Polsku. Byl nějakou dobu misionářem v Japonsku, ale kvůli nevalnému zdraví se vrátil do Polska. Radši měl zůstat v Japonsku. V roce 1941 byl zatčen a poslán do Auschwitzu. Koncem července 1941 velitel tábora vybíral vězně k trestu smrti hladem, coby trest za předchozí pokus o útěk, a Kolbe se nabídl na místo jiného vězně, který údajně měl děti. Není známo, zda onen dočasně zachráněný to pak eventuálně přežil. Byl to žid, šance nulová. Maximillian Kolbe to taky nepřežil, 14 dnů trpěl hlady a byl zavražděn injekcí 14. srpna 1941.

Papež prohlásil Kolbeho za svatého 10. října 1982. Po celých Spojených státech je nejméně dvacet kostelů, které dnes nesou jeho jméno - od Westlake Village, California až po Murdock, Florida; v Evropě, pokud je mi známo, ani jediný, a potkat tam někoho, kdo by to jméno znal, je taky výjimečné. Proč, to tak je, nevím. Asi se tam boji realistických svatých a tak to radši hrají do pradávna a neurčita... aby se nezkompromitovali... to víte, režim se může otočit a co potom budeme dělat, he?

V našem kostele svatého Maximilliana Kolbeho jsem seděl nedávno a díval jsem se skrze obrovitou skleněnou stěnu v čele kostela, na které byl vypodoben - "malowane na skle" - jak zpívala Maryla Rodowicz. Drobný člověk s brýlemi s černými rámečky, plešatý, vizáží něco mezi Vojciechem Jaruzelskim a Woody Allenem. Hubený, vychrtlý klavírista - tedy varhaník - s maďarsky národopisným knírem hrál Amazing Grace. Hrál zpaměti a díval se se mnou. Skrz okno. V ústech jako by držel cigaretu, jen tak na dva tahy, ale ne tady v kostele - držel tam tužku mezi zuby, tužka to byla... jako bych ho odněkud znal...

Za tou skleněnou stěnou, v jejímž levém spodním rohu je vymalován náš svatý, už je jen kus mangrove-džungle (ano, tak se to píše, Jeníku, mangrove-džungle, žádná "mangrovovová", jak Valentina Těreškovovová, protože ty stromy se jmenují mangrove!) a pak moře a modrá obloha. Kolbe sotva mohl tušit, že kdesi na konci světa existuje El Jobean a že tam po něm bude pojmenovaný kostel. Uprostřed zeleně, kolem dokola nikde nic. Jestli si pamatujete ten film o Kryštofovi Kolumbovi, jak ho hrál ten tlustej Depardieu, tak tam taky stavěli kostel uprostřed zelené džungle - tak nějak to vypadá.

A před kostelem velikánské parkoviště. Všimli jste si, že u kostelů v Evropě nikdy nejsou žádná parkoviště? Aspoň tedy u toho "nanebevzetí" žádné nebylo. U Jiljího taky ne. Ale zase je tam vždycky kousek od kostela hospoda, kde se dá ožrat se do němoty a do poblití. Tomu se eufemisticky říká "jiná kultura"... A mají tam v těch kostelech zimu. A divnej vzduch. V Kolbeho kostele je klimatizace, vzduch příjemný, žádný smrad. Lidí se tu taky koupou každý den. Žádná Evropa... Strop je dřevěný a klenutý - s obrovitými žebry, jako když převrátíte loďku vzhůru nohama a schováte se pod ní na pláži, abyste měli stín a pak z toho stínu koukáte na moře a zvuk surfu se pod tou klenbou loďky tak pěkně ozývá a háže to světélka a moře vám vypráví ty svoje vyšeptalé příběhy dokud neusnete. Možná mají ty kamenné evropské kostely lepší akustiku, ale tady zase máme reproduktory Bose kolem dokola a každou chvíli nám tu živé hraje Dianě Bish z televizní show Joy of Music - nevím, kdo hraje v těch kamenných kostelech s neskutečnými jmény, ale Mozart už umřel, to je známo...

A pan farář mluví. Pronáší modlitby za všechny, kdo zahynuli při útoku 11. září 2001, za prezidenta Bushe, viceprezidenta Cheney, za FBI, za CIA, za naše ozbrojené síly kdekoliv na světě. Nikdo se tomu nediví. Polovina z aspoň tisíce lidí v kostele má členy rodiny, děti, příbuzné v armádě či státních službách. V Česku - tedy v té údajně demokratické České republice - teď budou soudit Vojtěcha V. Protivínského, faráře z Rakvic na Břeclavsku. Může být odsouzen ke dvěma letům vězení. Důvod? Při posledních senátních volbách vyzýval lidi, aby nevolili komunisty. Břeclavská policie ho obvinila z trestného činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. Co by mu asi v Česku udělali, kdyby se modlil za CIA?

Součástí našeho kostela je i hala pro společenské události, jako pořádání svatebních hostin, školka a moderně vybavena kuchyně, odkud dobrovolnice rozdávaly kávu, pomerančový džus - jsme na Floridě, ne? - a koblihy neboli doughnuts. Zadarmo, jistěže. Nikdo se netlačil, nikdo nebral dvakrát nebo do kapsy...

A když skončila oficiální mše a projevy, tak pan farář spěchal napřed, aby si mohl první stoupnout u dveří a každého pozdravit a potřást mu rukou a pronést pár slov. Neutíká se okamžitě schovat někam do sakristie nebo kam, jak je zvykem u vás. Zná všechny, když ne z kostela tak odjinud. I na mne si vzpomněl: "Hi, Ross, I did not know you were a Christian!" Podíval jsem se na šmolkově modrou oblohu, přechytl doughnut do levačky, abych mu mohl potřást pravici a pravil: "Well, sir, I am today!"



Zpátky