Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Prosinec 2013


Filozofové se špatnými zuby

Ross Hedvicek

Dostalo se mi dárků. Videokazeta s filmem Času málo a voda stoupá. Ten chytlavý titul si pamatuji - byla to knížka o budování přehrady někde v jižní Americe a o zachraňování zvěře před stoupající vodou, vyšla někdy okolo 1968... že to byla i písnička, to jsem nevěděl.

Lehl jsem si na gauč a pozorně celý film zhlédl. Bylo to pro mne něco z čistého stolu, protože ani jednoho z hovořících jsem neznal, akorát jméno Rudolfa Svobody mi bylo známé, protože jsem četl jeho Narcis (tak se to myslím jmenovalo), takže mne nezatěžovaly žádné asociace - jen snad to, co jste tady už dřív psali na sme-l.

Technický je to udělané pěkně, střih rozumný, švenkování kamerou mírné, téměř nepozorovatelné, osvětlovač semtam selhal, když hovořícím zasvítilo slunce do oči či naopak tvář byla nedostatečné nasvícená, intermezza docela pěkné, i když amatérské (asi to, co si na Slovensku představují pod slovem "profesionalismus", čekal jsem, kdy se tam objeví záběr na koťata hrající si s klubíčkem v košíku), Filipova muzika pod intermezzy pěkná, zase jen dokazující, že Jaro by se měl věnovat filmové muzice a být slovenský Moriccone a neznečisťovat svou dobrou muziku výpotky o cigaretce na dva tahy - prossssssííímvááss!! Müllerovy texty vlité do Filipovy muziky, to je jako když někdo načurá do chutného segedinského guláše! Bláááááááá. A já mám guláš rád! Naštěstí v tomhle filmu Müllerovy texty nebyly.

Ty lidi tam... bylo to trochu dèja vu all over again... nikdy jsem ony tváře předtím neviděl, ale ten projev mi byl známý.... v polovině osmdesátých let jsem viděl hodiny a hodiny záznamu rozhovoru s Milanem Šimečkou a jeho ženou, Ivanem Klímou a dalšími tehdejšími veličinami.... a byli to téměř identičtí lidé, jiné tváře, ale lidé byli stejní... ten povědomý "československý" manýrismus v řeči, gestech, vyjadřování, ta známá pomalost ve vyjadřování zřejmostí, snad ve snaze tomu dodat hloubku, co já vím... v Česku a na Slovensku slova intelektuál a snob jsou synonymická... pamatuji se, že kterýsi sme-lec napsal o jedné ze slovenských premiér toho filmu, jaký to byl snobský happening místní smetánky... tak nějak začínám chápat, jak to myslel a že je to možné...

Snad měly být jmenovky kdo je kdo pod těmi tvářemi pokaždé až do konce filmu, protože s výjimkou Svobody jsem si nezapamatoval ani jedno jméno - možná popis postačí. Byli tam lidé mně sympatičtí i lidé, z kterých se mi ježily chlupy na zádech... ten rabín mi byl sympatický, vypadal přesně jak můj švagr Karel, tlusťoučký, šedivý, fousatý se smutnýma prověšenýma očima jako pes basset. A cokoliv říkal - a všechno to byly věci přijatelné, i když ne objevné, říkal s tím úsměškem pod vážnou větou... jako Karel. Někdy koupím Karlovi jarmulku - uvidíme jak mu to bude slušet. Z tohohle rabína jsem měl nějaké vibrace, ale ne příliš vážné.

Vyloženě negativní vibrace jsem měl z dvou starých mužů, myslím, že jeden měl titul profesor a druhý doktor nebo tak něco, nevěřil jsem jim ani slovo, stejně tak doktorovi, co měl fousy jen na bradě, ne pod nosem, seděl stále otočený bokem. Ten tam vůbec nepatřil, snad jen jako záporný příklad. Kdo bylo děvče s tlustými skly brýlí, co vypadalo jako by mělo v sobě nějakou indickou krev, to nevím... ale byla příliš prefabrikovaná i na to, aby vyslovila byť jen fráze.. ta první ženská - malířka - ta byla chvílemi sympatická s jejími přirovnáními, ale chvílemi potrhlá až do zabedněnosti... myslím, že to byla ona, kdo pronesl výrok, jak se "strašně těší na smrt", jak to bude krásné... well, káčo praštěná, tak smrt okolo tebe neprošla dostatečně často a anděl smrti z Kuksu na tebe nemával křídly, ale legitimaci KSČ.

Druhá dívčina v pořadí, s brýlemi, snad nějaká spisovatelka, byla sympatická, názory přímočaré, ale její neochartistický manýrismus mi vadil, stále jsem měl flash-ins jako Frank Black z Millenia a viděl jsem ji na schůzi v předsednictvu Svazu spisovatelů a slyšel jsem její hlas: "Soudružky a soudruzi! Dovolte mi zahájit..."

Starší duchovní... pár vteřin jsem přemýšlel. kde jsem tu tvář viděl... a on je vyfocený na Dobákově 7dní na Internetu... je to on???... zněl taky rozumně, ale zdálo se, že z něj cítím nacionalismus, takový nějaký balážovský... ale zněl dobře, viditelně něco zažil... asi byl pár let zavřený.. takový pocit jsem z něj měl. Zato mladý "duchovní", ten fousatý... to byl prosťáček.... vůbec tam neštymoval.

Pouhým okem byly viditelné rozdíly v době, kdy byly jednotlivé rozhovory natočeny, například rozhovor s Rudolfem Svobodou byl pravděpodobně nejstarší... už jen v textuře obrazů... a ještě větší rozdíl byl v tom, co filmem zamyslel autor říci a co chtěli říci oni hovořící... chvílemi se mi zdálo, že Ivo Brachtl si o tom celém myslel něco jiného než Ursíny a oba něco jiného než ti vystupující filozofové... vložky s podřezáváním ovcí a potratem se mi zdály jen laciným efektem a "yoko ono-stylem“ umění. Celkové bych chtěl říci tvůrcům, že jestli chtějí natočit film o vážných věcech, smrti, lásce a pravdě, že by osoby ve filmu vystupující měly mít morální kvalifikaci... lidi ve filmu byli asi tak čistí jako Kukan a SDK... není možno obsadit Clintona do filmu, kde má zpodobňovat někoho, kdo nikdy nelhal... tak asi.

Z druhé strany na mne udělaly dojem záběry z umývání nádobí po potratu. Úžasné, půjde-li to takhle dál, tak za chvíli budete v té hygieně lepší než Indové okolo Gangy, co pijí vodu z řeky, do které předtím vhodili pozůstatky svých nedostatečné spálených nebožtíků... všechno spláchnuto do výlevky a ještě jednou - zřejmě kvůli šetření vodou - opláchnuto ve vodě, ve které pořád ještě plavou zbytky potraceného plodu... předpokládám, že v téže výlevce a možná i v téže vodě se umývá nádobí pro nemocniční kuchyni, ne? Dejte si kafíčko, soudruzi doktoři... a naberte si vody z výlevky. Dycky jsem si myslel, že jste dobytek jen morální... ani dobytek přímo fyzicky se nedá zcela zamítnout... i šakal a hyena vědí, co je hygiena - ale ve vašich nemocnicích to nevědí.

Ale jedna věc mne na tom filmu vyloženě urazila. Naši rádobyfilozofové se zamýšleli nad životem a smrti a láskou... a mluvili a mluvili (pomalu jak na schůzi ROH, že se mi chtělo vstát z gauče a říci, už musím jít, aby mi neujel autobus) a mluvili zhusta falešně, pokřiveně, věci, co někde vyčetli, a mysleli si o nich, že jsou teď "v módě"... že se "sluší" je říkat... mnohé pobuřovala interrupce (nekteří si na to slovo ani nemohli vzpomenout) a o smrti jako takové se tam toho napovídalo mnoho. ALE NIKDO - VŮBEC NIKDO - se tam ani slovem nezmínil o smrti statisíců způsobené lidem okolo nich - smrti, na kterou se nikdo "strašně netěšil" jako ona potrhlá malířka - smrti židů v koncentrácích, smrti lidí, co zahynuli rukama komunistů v letech docela nedávných... takže stařičkého profesora a stařičkého doktora dojímá interrupce, ale na mrtvé poslané do nacistických koncentráku ZAPOMNĚLI... kde jste byli, vy profesoři a doktoři, když se to dělo? Staří jste dost - museli jste u toho být! Dělo se to okolo vás? Dívali jste se na druhou stranu? Pracovali jste vědecky? Psali jste tezi o interupci a o životě a smrti, zatímco železnici tratí za okny vašeho výzkumáku drncaly dobytčáky plné lidí do koncentráků... zavřeli jste si okno, aby vás ten hluk nerušil a mohli jste vědecký pracovat???

No bylo tam pár lidí, co jsem jim nevěřil ani slovo, lidé, jejichž negativní vibrace přehlušily zvuk a smysl jejich slov, byli tam i lidé, co se zdáli aspoň na první pohled sympatičtí.... ale co já vím? Charakter člověka je formován a doživotně ovlivňován jeho osobní historii... slova jsou jen slova... žádný z nich neřekl nic, co by už nebylo řečeno... a jejich osobní historie? Nabyl jsem dojmu, že na tom budu lépe, když je nebudu znát.

A záběry na tváře... dominantní složkou byly vždy špatný chrup, který vypadal nečištěný už z dálky 10 tisíc kilometrů ... těm lidem musí smrdět z huby jako koňům! Nakonec to bylo jedno, protože přestože někteří zúčastnění filozofové zuby měli - i tak byli bezzubí.



Zpátky